VŠAK CHEMIE PRAHA - Francie květen 05

Tak jako již mnohokrát se takhle z kraje jara vědělo, že se jede do Francie. Méně se již vědělo kdy, ale to se rychle vykrystalizovalo. Ovšem přesné složení účastníků, dopravních prostředků a plán trasy zůstával tajemstvím do poslední chvíle. Nakonec se jednoho pátečního večera přesně na čas scházíme na Nových Butovicích ve složení Já, Franta, Michal, Danule a napjatě čekáme na příjezd Matyho a Pavla - vlastníka skvostného vozu, který nám bude týden dobrým pomocníkem. Pavla zná jen Maty, který ho k této výpravě připojil a protože pánové rozhodně nedorazili včas a na místě srazu je ukrutná zima, vedeme chvíli řeči o tom, jestli to celé není jenom DEMO a jestli se teď Maty s Pavlem náhodou někde ve Slaném dobře nebaví v baru na náš účet. Nakonec dorazí s půlhodinovým zpožděním, my promrzlí bereme zavděk vytopeným vozem. To nám ten zájezd do slunné Francie pěkně začíná.

Montmiral

Cesta šlape dobře a v sobotu dopoledne dorážíme do první oblasti Montmiral. Kdo nezná, tak vězte, že to jsou takové Sušky. Jen asi třikrát tak dlouhé a dvakrát tak vysoké. Kam dohlédnete samé vinice a nejsou tu skoro žádní lidé. Bodejť by jo, když je taková zima - to myslí vážně, to má být ta slunná Francie? Operujeme tu tři dny, teplo těsně pod ideální lezeckou teplotou, akorát, že do toho občas zaprší a pro večerní posezení je teplo již hodně pod hladinou, kterou nazýváme komfortní. Bydlíme na parkovišti v lesíku, nikomu to nevadí, dokonce máme jakési podivné spolunocležníky. Francouzští lezci, ve skalách je nepotkáváme, večer přijedou, postaví velmi podivný stan, zalezou a ráno opět sbalí a kamsi zase zmizí. Poněkud kontrast s naším ležením, připomínajícím uprchlický tábor na Balkáně. Jiný (lepší) pohled na celý hřeben poskytuje fotka v článku ze zájezdu z předchozího roku.

Michal pokusuje v Tam Tam 7b, který pak Franta dal AF. Na dalších dvou fotkách Maty a Pavel.

Orpierre
V úterý přejezd do Orpierre, oblíbené to oblasti mojí a Matyho. Jedině Franta trochu brblá, protože poprvé a naposledy zde byl loni a shoda okolností, vytrvalý déšť a zástupy holanďanů tehdy způsobily, že na tuto oblast zanevřel. Tak máme s Matym trochu strach, že bude zpruzenej. Nakonec je plně spokojen, což považujeme skoro za největší úspěch této mise.

Věž Quiquillon se majestátně tyčí nad městem

Orpierre je příjemné městečko s kempem, kde lezci mají za nižší peníz vyhraženu méně luxusní část a podkova skal všech obtížností je deset minut pěšky z kempu. Vzdálenost z městečka do skal vidíte ze snímku, který je přímo ze stěny. Najdete tu lezeckou hospodu s pizzerií, lezecký obchod, ale taky bohužel dost lidí, protože to místo je asi dost profláknuté. Žádná velká romantika, ale lezecká atmosféra tu nechybí. Nad městečkem se majestátně tyčí věž Quiquillon. Ona to tedy vlastně věž není, ale nevypadá úchvatně? No a když je vedro nesnesitelné, je možno se přímo ve skalách ponořit do (taky nesnesitelně) ledové tůňky pod vodopádem.

Co se týče obtížností, tak tu jsou skutečně naprosto rovnoměrně rozprostřeny cesty od 3b pro opravdové začátečníky přes 5b na celou délku lana a "normální" šestkové lezení až po převislé sektory s řadou 6b - 7x. A pro ty co už nevědí co se silou jeden eňoňuňo převis Mission imposible za 8c.

Maty bojuje v převisu cesty Amelie Melodie v sektoru Belleric (6a). Dana a Michal lezou dvě cesty těsně vedle sebe. Vlevo Le Petit Toit (6a) a vpravo Costaud Lula (6a) v sektoru Chateau

Michal a Franta v cestě La Courone d épines (6b) v sektoru Chateau

Michal v cestě Steph (6b) v sektoru Belleric

A je dobojováno. Nějaké další informace o této oblasti jsou k nalezení na Lezci.

Presles
V pátek ráno se konečně pohneme k přesunu do Presles. Nějakou hodinu to zabere, přesouváme se do hornatější krajiny, jedeme dlouhými serpentýnami nad strmými srázy a nechybí ani přejezd sedla ve výši cca 1300m, kde jsou ještě nemalé zbytky sněhu. Presles, to jsou útesy s asi 200 cestami až 250m dlouhými.

Takto vypadá pohled do údolí od úpatí stěn. Stěny Presles se nad údolím tyčí velmi majestátně, ale není objektiv, který by to z údolí dokázal zachytit. Takhle nějak vypadalo naše místečko na jednu noc. Šikovně zaparkovat do zatáčky a lehnout za auto.

Dorazili jsme odpoledne, zaparkovali pod stěnama (cca 720m n.m.) a vyrazili okouknout terén. Úderná trojice jde jen na lehko okouknout nástupy vybraných cest. Já s Matym a Pavlem jsme jen v rychlosti vylezli třídélkovou cestu Mimoza 5c. Večer u auta spřádáme taktické plány na zítřek. Franta s Michalem se chystají do Les Memoire des Absent (délky 6b-6c). Tato dvojka je tedy jasná. Pavel ten nemá zkušenosti s vícedélkovým lezením a tak si ho bere pod svá křídla Maty a jdou do a Voix d´éliane (délky 5b-6a). No a já s Danou jsme zbyli na sebe. Volba padá na Chrysantheme. Tuto cestu jsem lezl, když jsem tu byl poprvé a naposledy a mám na ní vzpomínku, že to nebyla žádná procházka, přestože kvalifikace se jeví poměrně příznivě (délky 5a-6a+). Jsem z toho trochu nervózní, protože moje forma není rozhodně taková, abych mohl být v klíčových délkách aktivním vyvaděčem. O Daně z předchozích dní vím, že leze fakt těžký cesty, ale nevím co s ní dělá 100m pod prdelí, méně přehledný terén a přece jenom trochu horší jištění a lámavější terén. No uvidíme. Noc trávíme pohozeni za autem zaparkovaným v zatáčce. Noc je docela větrná a upřimně řečeno to není moc příjemné - fakt fouká hodně. Franta s Michalem dávají budík na dost časnou hodinu. Chtějí co nejvíce uniknout nemilosrdnému slunci. Když mně za svítání probudí jak se hrabou ze spacáků, jsem docela pobaven nenadálým problémem, který musí řešit. Do cesty vyrážejí pochopitelně na lehko, nepředpokládají, že budou něco nechávat pod stěnou, čekají, že se na slunci budou pěkně péct, ale ráno je i díky větru dost velká kosa a tak poslouchat dilema co a jak si vzít na sebe, je poměrně zábavné. Zbývající dvě dvojky vstáváme až v normální lidskou hodinu. S Danou vcelku hladce vybranou cestu prolezeme. Moje obavy se ukázaly liché. Danu nezastaví ani částečně mokrý a zelený kout s nepříjemnými výlezy ve třetí délce, klíčové dvě délky za 6a+ přelézá dle očekávání hladce a nezaskočí ji ani nepochopitelný hladký výlezový kout. Prostě Dana je fakt hustá. Přestože jsme se nijak moc neflákali, dorážíme k autu poslední. Ostatní se už schovávají ve skrovném stínu za autem. Velíme k okamžitému odjezdu - balit a večeřet se bude až někde po cestě. Ještě malá koupačka, ukousnout první kilometry z dlouhé cesty, na příjemném parkovišti dojíst to co zbylo, zabalit a tradá domů.

Největší úspěchy řečené čísly byly 7a OS a 7b AF, oboje ve více provedeních.

Zase jeden vydařený zájezd a hlavně všichni živi a zdrávi.

Skoč na: úvodní stránku