Špatná předpověď počasí slibuje možnost omezit lezení na minimum a zlepšit se tak i v jiných dovednostech, třeba v sezení v autě, či v přechutnávání vína. Jaké je naše zděšení, když nás ráno na parkovišti pod La Clapis (Montmiral), kam jsme dojeli snad jen na naftové páry, vítá slunce a modrá obloha. Výše zmíněné radovánky se holt odkládají, musíme jít lézt.
La Clapis připomínající zvětšené Sušky poskytuje značný výběr cest jak co do charakteru tak i obtížnosti. Po prvotním rozhýbání v plotnách dáváme přednost vytrvalostnímu lezení v kolmých až mírně převislých stěnách. Trochu nás překvapují sekané chyty, které je zde možno poměrně často potkat, ale to zřejmě ve Francii nikdo neřeší. Že se jedná o dosti populární, zatím však nepříliš olezenou oblast, potvrzují davy lezců.
S Michalem očekáváme poklidný večer, neboť jsme cestou nestihli nakoupit žádné zásoby alkoholu. Z omylu nás ovšem vyvádí Maty s Jardou, kteří někde splašili 5l kanistr vína a chystají se rozjet obligátní večerní přechutnávání, tak typické pro zbylou část tohoto výletu. Z naším najivity si pak ještě dlouho utahují.
Po dvou dnech strávených v La Clapis nastává přesun. Další cíl, který vehementně prosazuje především Jarda, se jmenuje Gorges de la Jonte. Máme restday, takže není kam spěchat, ale těch cca 250 km trvá snad celou věčnost. Ještě že je v autě dostatek tekutin. Z útlumu nás vytrhne až průjezd údolím Tarnu, kde přímo nad silnicí ční monumentální převislé stěny, na kterých je sem tam možno zahlédnout i lezce. Pohled do průvodce nám ale jasně říká, že tady si asi nezalezeme, neboť cest pod 7b tam moc nemají. Pokračujeme dále do Jonte, kde si ještě odpoledne stihneme prohlédnout tamější skály s bezpočtem monumentálních až 120m dlouhých linií v přijatelném stupni obtížnosti.
Na základě průzkumu z minulého dne je volba jasná: „Skříň" a něco na „Hlavu". Vybrané cesty jsou opravdu překrásné, jen to teplo by mohlo být trochu větší a vítr by nemusel tak foukat. Po pár metrech přestávám cítit prsty na rukou, což se bohužel po zbytek výstupu nelepší. Michal taky klepe kosu, ale bere to sportovně. Pohodu nám zkazí až zaseklé lano při slaňování. Jednu dobu ve stěně visí 60m fixu -lano se zaseklo jak nahoře tak i dole. Dolní konec se nám přeci jen podaří uvolnit, takže si můžeme vylézt klíčovou délku cesty po hraně. Opravdová vzdušná lahůdka.
Následující den se rozhodujeme trochu přitvrdit v klasifikaci, takže zkoušíme nějakou 120m cestu s klíčovou naštěstí hned první délkou za 6c+. Michal jak je jeho dobrým zvykem bojuje a i přes cca 6 metrový pád délku dává. Vcelku svižný pohyb ve stěně ještě přibrzďuje 3 délka, jež vyšla opět na Michala, ve které se kombinuje poměrně těžké ale překrásné lezení s dlouhými odlezy. Mírně psychicky unaveni se odebíráme pod Body Building Block, kde v 45°převise konečně využíváme síly nabrané poctivým zimním tréninkem.
Další oblast, kterou navštěvujeme je Chazoun v údolí řeky Ardeach. Stovky metrů skalních stěn sice působí dojmem lezeckého ráje, ale vzpomínky z předchozí návštěvy této oblasti mi velí vybrat si oddechový čas. Chyba, jedná se o poslední den slušného počasí. K večeru přichází déšť, který nás s menšími přestávkami pronásleduje i den příští. Sice se ještě o něco pokoušíme v oblast Mazet, ale všichni toho máme docela plné zuby. Prostě je načase vyrazit domů.
Trénink sezení v autě zúročujeme v několikahodinové dopravní zácpě v okolí Lyonu a vůbec při asi 1400 km dlouhé cestě. Už nyní se těším, až si v létě cestou do Daufinských Alp zase pěkně posedím.
Skoč na: úvodní stránku
