Kluci vopálený v Kaiseru a Arcu.

Vydali jsme se provozovat sport z nejopravdovějších a nejušlechtilejších, sport lidí houževnatých a zásadových, prodchnutý kamarádstvím a láskou k přírodě,horolezectví. Však náhoda tomu chtěla, že věnovali jsme se spíše sportu egoistickému, narcistnímu, ubohé karikatuře horolezectví, gymnastice na laně, sportu plného značkových hadříků, opálených těl a bílých fleků na skále, skalkaření.

Plán zněl dobře, 2-3 týdny alpy s restem na skalkách u vody, málokdo by odolal. Pár dní odsouvání odjezdu, nakonec vyhrává středa ráno (po Bulwě, pche!) v 9 u Míry. Dotrousili sme se postupně mezi 11 až 12 a už od vrátek každej při pohledu na Míru válejícího se u auta, objímajícího kyblíček, kterej intermitentně plní zbytky žaludečního obsahu cejtí, že to není úplnej cajk.Holt snaha přepít italy se Mírovi krutě nevyplatila. S nadějí, že se třeba dá někdy do pořádku, necháváme ho odpočívat a radši si prohlížíme tu mrňavou káru co nás má odvézt a tu ohromnou hromadu věcí co se do ní má naložit. Po několikerém přebrání věcí („tak tohle preso teda neberu a tenhle prusík tu taky nechám“), přebalení, popůjčování zbylých průvodců, pár partičkách kroketu, se sluncem již nevysoko nad obzorem, doprovázeni Mírovými slovy „bez flašky bezinkovýho sirupu nikam nejedu“ se šťastně městnáme do auta a vyrážíme směr Kaiser. Auto podvozkem skoro ležící na zemi jede i na naftu od Tank ONO Nýřany (23,50kč/l) po dálnici 120km/h, což je krása, tak už kolem jedný ráno dojíždíme na parkál u chaty Griesner Alm, navíc potěšeni tim, že v noci se dole nevybírá poplatek za silnici (2,50e), sme přece češi. Páč po takovym výkonu se i poctivě trénující lezec unaví, spinkáme pěkně do 9, cpeme se, studujeme průvodce a až odpoledne se vydáváme prozkoumat nástupy na další den.

Hnáni nedočkavostí vrháme se lačně na každou odbočku, odvážně popolézáme přes rozlámané haluze, vždy až do chvíle než zjistíme že tudy to fakt nevede, ale což, aspoň se rozlezem. Po několika hodinách sme tam kde sme být chtěli, odhadujem že pod stěnu je to ještě sakra daleko (a taky že bylo) a raději se vracíme, abychom ráno brzo vstali. U auta ještě pročítáme průvodce, my s Jendou těsně před spaním vybíráme jinačí cestu než na kterou máme zálusk celý den, čímž Míru zneklidníme, ale Kryštof jako že „do píči klid a no stres“.Vstávačka o půl 5 (přece jen nejsme žádný zkušený lezouni a všecko nám trvá), po 5 naše dvojka vyráží, kluci sou o něco pomalejší, páč maj v plánu pak pod stěnou přespat aby nemuseli další den znova. Nástup je dlouhej tak, že tomu ani nemůžem uvěřit a pod stěnou sme až v 9.Jeden batoh necháváme (naštěstí) na poslední chvílí pod stěnou a nastupujem do Westkanty na Predigstuhl za V-, což se nám zdá na rozlez celkem rozumný. Kluci docházej chvíli po nás a vybíraj nějakou blbost vedle, ze který se pak 2 hodiny ozývá nadávání, zatloukání a vytloukání skob a pak že na to kašlou a jdou do nýtovaček. První problém nastává hned ve druhý dýlce, kterou se slovy „dyť má jen 20metrů“ spojuju se stejně dlouhou třetí, přičemž sem si neuvědomil, že ten štand tak hrozně vlevo tam je proto aby se dalo lízt poměrně lehkym, ale zato děsivě lámavym koutkem u hrany, akorát přesně nad prvnim štandem s nic netušícím a vesele pohvizdujícím jističem. Místo toho valim nepěknou, vlhkou spárou do který se mi nechce vejít žádnej frendík a nadávám jak dlaždič. Traverz do koutka se mi povede až dost vysoko, kde s ulehčenim zatluču skobu a už je to trošku veselejší. Pak už jen chvíle hledání štandu, a trošku zklamání, že na rozdíl od prvních dvou není vrtanej, ale tvořenej jen jednou starou skobou. Trochu ho vylepšuju a koukám na hodinky jak dlouho sem se tam zapráskal. Dlouho. Další dýlka je první za V-, komínek, s báglem na zádech se to leze blbě i na druháka, ale jde to. Další dýlka ja psaná jako že „Schlüssel“, taky V-. Nastupuju, dávám blbej vklíněnec, kterej skoro hned vypadne, malej friend a koukám nad sebe na mírně převislou spáru a pak pod sebe na velký kotníkový lezečky ala Robin Hood a přemejšlim jak to kolem odšlapat a dolízt aspoň k tý skobce zatlučený furt dost vysoko nade mnou. Po pár neslušnejch slovech jí cvaknu a i když nevypadá nijak závratně, pokračuju chytovatou spárou co sakra tahá za ruce dál, trochu udiven jak že to tady maj ty V- jako že teda pěkně těžký, že budu muset víc trénovat. Nad spárou už je nejt a trochu se to pokládá, tak ještě pár těžších kroků a pěknej dolez k vrtanýmu štandu pod převískem. Sváča, obdivování větroně kterej se proletí údolím mezi horama a už nám zbejvaj jen 2,5 lehkejch dýlek, který už nechávám Jankovi, aby si taky zalez a nemusel tahat bágl. Nahoře sme kolem 4 (trvalo nám to jen 2,5x dýl než je psáno v průvodci) a panorámata sou parádní. Koukáme na naše drandidlo, poslušně na nás čekající na parkále a sníme o paraglidu a krásnym a snadnym sestupu.(29) Místo toho nás čeká trojí slanění komínem, přičemž před poslednim mi vypadne Guide z ruky a s cinkotem mizí v komíně. Sice s vědomím, že sme v kraji Dülfera ale oblečen v elasťáky, vyhrává u mě slanění na půlloďáku a dole milé shledání s trochu otlučeným guidem. Chvíli přemejšlim jestli ho nevyhodit, ale věren Schubertovu zkoumání, že mikrotrhliny sou blbost a ubezpečujíc se, že na tom vlastně není stejně žádná pořádná váha cvakám ho zpět na sedák. Dole koukáme na ten dlouhej sestup a vůbec se nám do něj nechce, ale co naděláme, když sem si nevzali spací věci jako kluci. Trošku frajírkovsky slejzáme ferátkama bez helmy, ale jen do chvíle než nám kolem hlavy prosviští pár šutráku, shozenejch ňákejma……který ani neuměj zakřičet jako že „štajn“ nebo cokoli jinýho, ale sere pes, nemá cenu se rozčilovat, že jo. Na nejtovačkách se potkáváme s klukama, kteří mění plán a jdou s náma taky k autu, asi maj chuť na pořádnej dlabanec, heh. Druhej den nejsme úplně ve formě na ty dlouhý nástupy, tak jdem popolejzat jen do vynejtovanejch dvoudýlek, další den, jakožto kritickej třetí je resťáček, zakoupili sme místní špek, cpem se co to dá a osnujem plány na zítřek. Ty nám trošku kazí několik hodin noční buřiny, ráno to taky nevypadá nijak slavně, skály mokrý, vypadá to spíš na houby než na lezení, ale přece jen se vydáme najít aspoň nějaký nýtovačky, tentokrát sme optimisti my s Honzou že nahoře někde přespíme a něco pořádnýho vylezem zítra. Nějaký nejtovačky by byly, ale skoro zároveň s nástupem se spouští lijavec, ještě chvíli to pokoušíme, ale pak už to není lezení ale klouzání a plavání, tak to balíme a sestupujem.Tentokrát Míra s Kryštofem rychlejc, páč sou na lehko, my se ještě usazujem na zápraží u chaty a dlabem, což se ukáže jako dobrej tah, páč déšť aspoň chvílema ustává, tak se přeci jen vydáme vylízt ještě nějaký 2-3 dýlky na pořádně mokrym, trénink je trénink a kdoví jak bude zejtra.

Bylo blbě, tak balíme, doháníme zlíňáky, překládáme k nim Jendu, kterej musí do Prahy a ve třech se vydáváme vstříc sluníčku, koupání a nejtovačkám. Stop u Innsbrucku v Mekáči, párkrát obejít stoly jesli ňáký děcka nenechaj něco málo hranolek, najíst se cheeseama a hurá skrz Brenner, K.H.B., Trento do Arca. Chvíle bloudění, hledání místečka na zakempení a pohůdka, olivovej háječek, kus dál řeka a pitná voda, co chtít víc? Ráno obcházíme shopy s vidinou levnýho nákupu, jak nám o tom všichni vyprávěli, ale ouha, všecko je drahý jako u nás, snad jen BD presa sou o něco levnější, ale cena furt převyšuje naší touhu je vlastnit. Průvodec kupovat nechcem, tak vyzvídáme od prodavačů kam jet, opisujem si cestu a doufáme, že někdě potkáme lezce a průvodec ofotíme. Jedem do Val Lomassone, je to z Arca trochu z ruky, ale zas je na parkále místní průvodčík free, což se hodí. Klasifikace je tam hodně mírnější než jinde, na rozlez procházkový 6a, který na konci, po zkušenostech s mnoha jinejma nelezitelnejma 6áčkama odhadujem tak na 5b. Vápno hodně žere lezky, tak je hned první den prodřu, pročež musíme jít nakupovat. Sem trochu překvapen že v tak lezeckym městě maj tak málo lezeček, buď šunty, nebo mi nesedí a většinou maj velikosti tak do 38 a pak od 45. Nakonec končíme u LS, kde sou zásobený, ale o to dražší a fakt „no student discount“. Ale což, šetříme za kemp a lízt se musí. Zakoupíme i průvodec a najíždíme na celkem příjemnej monotónní rytmus – snídačka, lezení, koupačka, lezení, večeře, vínko, koupačka v řece a spát. Objíždíme Belvedere, Massone, Massi di Prabi, San Paolo a Nago, kde se nám asi líbí nejvíc, proto tam zajíždíme hned dvakrát, lezeme, snažíme se, často to nejde, nadáváme na klasifikaci, ale občas se zadaří a nějaký aspoň 6b+ padnou. Tak představovali sme si trochu víc, to je jasný, ale holt nejsme žádný sportovní lezci na který občas čumíme s otevřenou pusou, ale jak říká Míra „bych je chtěl vidět na písku nebo v mixech“. Poslední odpoledne lezem už jen s Mírou, páč Kryštof se tváří tajemně, že prej má ještě nějakou prácičku, co by si potřeboval tady v itálii splnit a řádně omyt, oholen a navoněn se vydává do města. Nakonec se ukáže, že se jen chtěl jít podívat na hrad, dát si pizzu a zmrzku. Tak se mu trošku smějem, ale jako cajk, bylo to hodně fajn. Večer pak trošku popijem, naštěstí bez Míry, kterej jde jako zodpovědnej řidič spát a po pár flaškách levnýho vína a trošce spánku Mírovi vracíme jeho odjezdovou indispozici a ráno se ještě vožralý hrnem do auta a necháme se vézt. V Innsbrucku u mekáče repete, před rozvadovem s poslednim půllitrem benzínu poslední drama jestli to k benzínce dáme nebo ne (dali) a hurá domů. Druhej den vybalujema uklízíme auto a když se naložim, aby mě Míra s těma tunama věcí hodil domu, tak ne a ne naskočit motor. Chvíli koukáme jak puci, pak se smějem, je prostě klika, že se to po… teprv doma. Nejvíc punk je prostě u Míry na zahradě. Ciao

Autor textu Párty, kód a popisky Hvězdář,rovnou bych chtěl podotknout, že jsem si vypůjčil od Špicálova článku zdroják na obrázky..

Míra a bouldrující Honza Predigstuhl Pohoda na parkále

Predigstuhl-společný cíl Dlouhej nástup Konec Fleischbanku

Horalka, základ správného horala Hezká panorámata Vrcholovka středního vrcholu

Štand v nýtovačkách Počasí se kazí, další den přesun směr Arco Slanění neznámo kam;)
Svijánky a špek Takhle se nudil Šampón cestou na zadním sedadle, když zrovna nepokuřoval... Aktér Šampón
Patičkující Párty Šampón ;-)
Patičkující Hvězdář
Milý společník, co nás málem sežřal;)

Domůů