Divoká Špička aneb po pás ve sračkách

Z prvního reportu od Wumiho jsem si vypůjčil nadpis článku, který přesně vystihuje naše pocity při výstupu a především při sestupu. Ale pěkně po pořádku...

Výjezd jsme domluvili jak jinak než v hospodě, což zřejmě nikoho nepřekvapí. Nakonec nás jelo 5 (Růža, Wummi, Alf, Šimi a Čulda), což sice do auta není ten nejlepší počet, ale poslední přibraný Růža přispěl svojí znalostí terénu, protože na Wildspitze už jednou šel normálkou. V pátek ve 4 ráno jsme měli sraz u Růži před domem, kam jsme se kupodivu všichni dostavili včas. Během chvilky jsme se nalodili do Oktávky a vyrazili směr Německo. Jízda probíhala až neuvěřitelně hladce, za chvíli jsme byli na hranicích, v 9 ráno v Mnichově. Ten nás překvapil nejen tím, že v něm nebyla zácpa, ale i faktem, že tam byly před dálnicí semafory, které Alf pro jistotu projížděl na červenou. Zbytek cesty přerušovaly už jenom naše měchýře.

Krátce před polednem nás krásným počasím přivítal tirolský Vent, odkud budeme muset přepnout pohon z koňských sil na síly volské. Wummi je naprosto fascinován "kravím domečkem" a ani nesleduje okolní kopce. Běhá kolem něj a zběsile ho fotí. Po obligátním přebalení batohů na parkovišti v děsném vedru vyrážíme na Breslauerhutte ležící kilometr nad námi. První polovina cesty je normální soumařinou po sjezdovce. Druhá půlka pokračuje po celkem pohodlném horském chodníku. Časem se nad námi vynoří náš dnešní cíl trůnící nad slušným výšvihem. Podobnost s Velkým hangem pod Térynou v Tatrách je čistě náhodná. Po celkem asi 3 hodinách jsme na chatě. Zdejší winterraum je luxusní dřevěný domeček pro asi 20 lidí. Zbytek programu vyplňuje válení na sluníčku, požer, pivko a pak hajdy na kutě.

Ráno ve 3 nás nemilosrdně budí budíky a něco po půl čtvté vyrážíme. Venkovní teplota (proti očekávání dost vysoká) nám dává najevo, že nástup nebude zadarmo. Na začátku jdeme po kamení a vrstvě sněhu, která stačila v noci jakž takž ztuhnout(o zmrznutí se nedá mluvit ;). Sníh rychle měkne a začínáme se slušně bořit - občas jenom po koleno, často hlouběji. Chudák Alf je z nás nejtěžší, takže zapadává nejvíc a důkladně si to užívá. Úsek cesty před sedlem Mittelkarjoch si užíváme všichni a chůze po čtyřech je jedinou taktikou na to, aby člověk zapadnul jenom každých několik kroků. Po zdolání psychicky i fyzicky nejnáročnějšího úseku do sedla vyrážíme na ledovec. Obejdeme dva hřebínky nad trhlinami a konečne se nám ukazuje naše stěna. Zastavujeme se a fotíme, když v tom odjíždí Růžův obal od foťáku vstříc nejbližší trhlině, kam i přes záchranné pokusy zahučí. Později nám Růža prozradil, že ráno do toho obalu cpal klíče od auta, ale nějak se mu tam nevešly a nakonec je dal do batohu. :-) Pak funíme nekonečným svahem k vytoužené a stále stejně vzdálené stěně. Průvodce uvádí nástup z chaty 3 hodiny, nám to trvalo asi 5 a půl, což trochu vypovídá o podmínkách, které vládly(zas tak špatnou fyzičku nemáme ;).

Krátce po 9 hodině vyrážíme s Čuldou do stěny shybem na cepech. Kromě krátkého úseku firnu je celá stěna z čistě shnilého ledu. Točíme jednu délku za druhou a svorně nevěříme jistění. Sklon stěny nás naštěstí nenutí padat a krásně na vidíme, kam až bychom spadli. Začíná nás stíhat trojice Růža, Alf a Wummi, kterým vůbec nevadí ty hromady ledu, co po nich házíme. Čulda to nevydrží a hodí po nich expresku, čímž je trochu znejistí. Za chvíli jsme v 1 hodinu nahoře. Kluky už nevidíme, tak po nich hodí Čuldův batoh ještě láhev vody, aby věděli, že tam někde nohoře taky jsme. Časem kluci dorážejí na vrchol a flákáme se tam v parádním počasí celkem asi do 4 hodin. Pak nastává čas na povel "vzhůru dolů", přejdeme na jižní vrchol a pak normálkou sestupujeme. Na ledovci ještě Čulda připospadne do trhliny, ale bohužel je navázanej... :-) Od sedla jedeme kus dolů po zadku a pak nastává utrpení - těměř každým krokem zapadáváme až po zadek, takže toho po chvíli začínáme mít dost. Wummi zkouší taktiku chůze po sněhu se slovy "jsem Legolas", která mu parádně vychází až do každýho dalšího zapadnutí. Na posledních pár set metrů nás ještě chytne parádní krupobití a něco po 6 hodině jsme na chatě. Máme toho celkem dost, takže pak už jenom pijeme, jíme, slavíme. Růža s Wummim jdou ještě pro vodu a v rámci tréninku zahodí kanystr pořádný kus do údolí. Během toho stihne Wummi ještě do údolí hodit i sebe. Německé osazenstvo chaty pořád nemůže pochopit, proč jsme si s sebou vynesli tolik piva. Přitom každý z nás měl maximálně 6 kousků...

Další den snídáme venku na sluníčku a Němci nějak nedokážou pochopit, jak si někdo může dát k snídani pivo. :-) Sušíme věci na sluníčku a mažeme si spálený xichty. Nakonec nám už nic nezbývá a vyrážíme na cestu zpět, která už nenabízí prakticky žádné vzrušení. Jediným povyražením je dojezd už jenom na benzínové výpary k pumpě krátce před hranicí Čech.

No a na závěr suchá a stručná fakta: Wildspitze 3768m, severní stěna - led 50°(v dolní části spíš o trochu víc), 270m. Z Ventu na Breslauerhutte 3h, pod stěnu 3h(my 5,5h), stěna 2,5h (my 4h). Ubytování ve winteraumu 7E/noc pro členy OEAV(nečleni 14E).