Letos jsme opět zorganizovali akci do zimních Tater. Volba padla na Téryho chatu v termínu 8.2.-14.2.02.
Zájem členů byl nad očekávání veliký, nakonec nás jelo 19. Škoda jen náhlého onemocnění Špicála Obyčajného.
Po náročné cestě, kdy se srážce vagónu snažil "vypaličkovat" polovičku výpravy z vlaku, jsme dorazili do Tater. Přivítalo nás překrásné rozednění pod Tatrami.
Poté, co se nám podařilo vyškrábat se k Teryně, rozhodovali jsme se, kam vyrazíme. Část vyrazila K Mačaci veži, já se nechal zlákat Láďou Pokorným k výstupu na Žlutou stěnu cestou Korosadowic. Za chvíli jsme byli pod nástupem, nutno podotknout, že bylo asi tak 13,30. Stav cesty vyžadoval nazutí maček atd., Po zdolání 3 lanových délek, jsme se octli pod vrcholovým traversem, pár metrů před koncem cesty, mělo to však jednu velkou vadu,
bylo asi 17, 30 a nebylo skoro nic vidět. Po dlouhém přemlouvání se mi podařilo přesvědčit Láďu
pro ústup. Slanění na dvou 60 m dlouhých půlkách, tak na třikrát, se zdálo být rutinní záležitostí. Při slaňování druhé délky
jsme však museli slanit až na konec, kvůli absenci přijatelného štandu. Ve chvíli, kdy jsme oba viseli
ve smyče na nějakém hrotu, jsme jen prohlásili: jestli to nepůjde stahnout, atk jsme v ... - a byli jsme tam, fakt to nešlo.
Po několika marných pokusech bylo jasné, že se bude prusíkovat (až na horu). Ujal jsem se tohoto
úkolu a vědom si, že nemám víc než jeden jumar a prohazku, o dohasínající čelovce ani nemluvě, jsem se vydal nahoru do převisu.
Občas se od Teryny ozývali pozbudivý řeči, ať už spadnem atd. . Nahoru to šlo velice pomalu, vzhledem k vysílení,
nedospání z vlaku a napětí, zda skoba, za kterou visím, vydrží, to nebylo tak zlý (cca 1h). Lano bylo seklé dva metry pod štandem
ve spáře, kterou Láďa bez čelovky nemohl vidět. Pak následovala dvě slanění po 30m. A konečně 50m slanění na zem.
Do chaty jsme dorazili v 10,30 - všichni už skoro spali, až na Miro Jílka, kterej nám ještě udělal večeru.
Další den jsme hned po ránu vyrazili na velký Ladový štít Walovou cestou (II.). U náročného místa se oddělila
naše vrcholová skupinka (4 lidi), jež po překonání dalších obtížných míst dorazila vrcholu a i zdárně po hřebeni
sestoupila. Zbytek se snažil překonat mix ve žlabu u normální cesty, ale neuspěl. Skupině se Špicálem a Matym
se podařilo zdolat blíže nespecifikovanou cestu na Barani Rohy (2-3?).
Třetí den se naše skupina pokusila přejít Barani Rohy - to se však nezdařilo a tak alespoň se klukům podařilo přelézt cestu, co lezl den před nimi Špicál a spol.. Špicál a spol. vyrazili někam do Javorové doliny na ledy. Poslední skupina pod vedením Pižďucha a Petry Z. (8 členů-včetně 3 slečen) se rozhodla pro výstup na Malý Ledový štít hřebenem, přes Finovu kopu. Když nebyli v 19,00 u večeře, lehce jsme znervózněli, když nedorazili do 20,30, poslali jsme pátrací skupiny pod Sedélko a na Finiovu kopu. Skupiny měly limit 1 h a zákaz vystoupat až na Sedélko. Není se proto čemu divit, že byly neúspěšné. Miro vyburcoval horskou službu a my jen s úzkostí čekali. Počasí venku přituhlo a pořád sněžilo. Nelze popsat radost, když jsem v 2,30 uslyšel z jídelny dívčí smích. Vrátili se všichni, živí a zdraví, sice vyčerpaní, ale vrátili se. Problém byl jednoduchej, cesta jim v tomto počtu pro řadu míst, které bylo nutno jistit, trvala trochu déle. Při sestupu pak omylem sešli do Javorové doliny. Pak už jen hledali Sedélko, podařilo se jim to asi až na po páté, sice pozdě ale přece!
Poslední den byl ve znamení radosti ze znovunalezení kamarádů, uskutečnilo se ještě nekolik nepodstatných
výstupů. Díky těmto několika příhodám si náš oddíl získal vizitku spíš "nočních lezců".
Za všechny, co se zúčastnili a přežili zdraví a příští zimu zve do Tater Petr J.