Loučíme se se Špicálem a Filipem, vyrážejí doleva na direktku. Jestli bude všechno v pohodě, potkáme se až v neděli večer. S Petrem se vydáváme ještě o něco výš k nástupu. Cesta má vést poměrně zřetelným žlabem, začátek je hezky kolmý. Už jak se škrábeme posledních pár metrů ke stěně, je jasné, že věta "zpočátku lámavé" má svoje opodstatnění. Po delší chvíli brejkování na malé plošině se nám podaří na sebe navlíknout věci. Na nebi se ale již zcela ztratila modrá barva. Pod východní stěnou v Tatrách samozřejmě těžko tušit co se chystá. Vyrážím do první délky, kousek snad čtyřková spárka, pak delší kout. Hmm, a vypadá nějak lámavě. Dávám bacha a ověřuji si několikrát všechny chyty, už jsem skoro na konci, teď jedno nepříjemný místo. Ještě, že je tam ten super stup... postupně přesouvám celou váhu na něj. A najednou váha nikde. K Petrovi letí nejmíň půl metráku skály. Vypadá to, že jdu taky. Pravou rukou se rychle chytím za nějaký madýlko, které samozřejmě letí dolů vzápětí. Připlácnu se jen na tření, naštěstí je stěna už maličko položená. Zařvu bacha, ale na varování je už dávno pozdě. Netušim co je s Petrem, vklíněnec do kterýho bych fakt nechtěl padat 4 metry pode mnou. Snažim se na skále nějak opatrně srovnat, nadávám, ale nakonec se přece jen vyškrábu k velkému výklenku. Dost se mi uleví, když slyším Petra zařvat "štanduj!".
To co jsme zaslechli ale určitě nebyl hrom. To už by bylo příliš smůly najednou. Začíná lehce pršet, Petr vylézá čtvrtou zatím asi nejtěžší délku plnou skob. Dolézám za ním a déšť pomalu zesiluje. Začínám další, skála je nechutně mokrá, nic moc k zajištění. Po nějakých osmi metrech se Tatranské počasí ukáže v plné kráse. Najednou je všude spousta vody, hromy už se nedají ignorovat. Stojím na strmé mokré plotýnce, Petr řve, že bysme se na to měli vykašlat. Moje řeč. Jenže jak se dostat dolu... kousek ode mě zahlídnu menší hrot. Přilezu k němu, sehnu se a najednou se ze zhora přivalí mohutný vodopád, a naprosto přesně se mi trefí za krk. Během vteřiny jsem mokrej naprosto všude. Vyjmenuju všechny nadávky a snažim se skrz vodu zřídit slanění. Hrot mě vůbec nepotěšil, je orientován trochu nalevo, takže větší zhoupnutí doleva by mohlo být poslední. Nechce se mi s tím v tom mokru hrát a nechávat tu další matroš. Jako bych to slyšel: "Chybám se nevyhneš, ale buď si jich vždy vědom". Pomalu slaňuju, neúprosně bičován proudy vody. Daří se. U Petra se radši hned nechávám cvaknout, ale obavy byly trochu přehnané, smyčka nejde shodit. Déšť maličko polevuje, ale rozhodujeme se pro ústup.
Slaňujeme po krátkých úsecích, když jsme u posledního, vidíme už dole Filipa se Špicálem, kteří to obrátili asi po třech délkách. Jako by toho nebylo dost, podaří se mi uklouznout po jedné mokré travce a než se napne odsedka a další smyčky, přiblížím se asi o metr a půl k peklu. Vylézt zpátky se ukázalo jako nejtěžší lezecký výkon tohoto dne.
Dole u nástupu zjistím, že můj skvěle umístěný batoh byl akorát pod proudem vody. Pomalu se stmívá, pršet už téměř přestalo, vydáváme se zpět. Slézt dolů zmíněné kolmé trávy, nyní navíc pěkně mokré, už moc sranda nebyla. Jsme zpátky ve žlabu a snažíme se rychle sejít dolu. Uklouzané suťovisko z kopce nic moc, menší skoky i kratší běh proběhl v pohodě, ale jeden volný kámen si opět neporozumněl s mým kotníkem. Kotník samozřejmě prohrál. Chvíli to rozdejchávám a rychle razíme dál. Je už docela tma, místo pěšinkou do lesa, jdeme raději až dolů k potoku, kde se objevuje jiný problém- jak přes něj. Nakonec to někdo přebrodí, někdo přeskáče po kamenech. Já jako "chytrá horákyně" volím střední cestu, s jednou botou sundanou jdu vodou a zároveň tak chladím kotník. Uff, ještě kousek a jsme na cestě. Dopijeme Becherovku a vyrážíme k parkovišti. Cesta uběhne rychle, ale zítra ji již nehodláme opakovat. Rozhodnuto, že se pojedeme zrekreovat raději někam na skalky.
neděle 8.září 2002
Vyjíždíme dopoledne, po cestě zvolíme Sulovské skály, kde by možná ještě mohl být Franta a spol. Přemýšlíme o koupání, nakonec se ale odhodlají jenom Filip se Špicálem. Když přijedeme k jakémusi kempu s bazeném, nikoho se na nic neptají, projdou bránou, svlíknou se a skočí do bazénu. Za pár minut jsou vysmátý zpátky a pokračujeme do Sulova. Tam nám Špicál vytahuje dvě krátký sedmy a jednu osmu. Sedmy všichni na rybu zopakujem, ale osmu už si odpustíme. Cestou domu ještě obdivujeme ceny trvdého alkoholu v místních hospodách, ale pifko stejně vyhraje, dokonce i v PET láhvi.
Celkově tedy velmi podařený víkend. Ale přece jen, aspoň jednou jedinkrát bych rád vyrazil do hor a neměl o tom co vyprávět...
LeoN a PetrJ
Skoč na: úvodní stránku