Nad druhým bivakem jsem si konečně vyzkoušel hákování po dírkách a háčcích. Docela mě to zaujalo, rozhodně lepší než následující mokrá dýlka. Ještě k tomu začalo pršet, ale co naplat, ráno je to pod ledem a to bychomsme si ani neškrtli. Navíc bylo furt lepší vlhnout pod převisem než na bivakovací polici, která přes den funguje jako střelnice. Na noc naštěstí palba ustala, takže jsme se mohli v klidu zkroutit k spánku a dočkat se kritického třetího dne. Ten dostál své pověsti beze zbytku. Po klasickém úvodu a jedné hákovačce jsme se vystřídali na kraji malého ledového pole pod položenou pasáží z bláta a volných lokrů. Kde se vzalo, tu se vzalo odpoledne a bláta neubývalo. Až proklatě pozdě jsem se vyprostil z drtivého sevření tahačáku a pustil se do zpočátku příjemné hákovačky, která ovšem vyvrcholila místy převislým rozchrastaným humusem. V dost neutěšeném stavu jsem nakonec spáchal lehce pochybný štand a u něj takový liberec ze všech tří špagátů, že jsme další délku zakončili už za soumraku. Marně jsme se snažili v rozbitém sajrajtu schovat před tmou. Zářivě žlutý tahačák by našel i slepej. Naštěstí jsme po silně romantickém lezení s čelovkou natrefili na mrňavé ledové pole. Hurá. Vrhli jsme se na něj s piklama a po nějaké té hoďce jsme mohli celkem pohodlně usednout. Mé úžasné hodinky, které tak často ukazují půl druhé, tentokrát nekecaly.

Obvyklý budíček v pět jsme čtvrtého dne vyměnili za neobvyklý budíček v šest. Slušně strmé a rozbité mixy už se nás nemohly dočkat. Hned zkraje jsem shodil na Knechta šutr, aby na štandu neusínal. Naštěstí brzy přišel úsek čistého ledu, ve kterém jsem uzurpoval oba cepíny a Knechťákovi tak kromě tahačáku zbylo jen skalní kladivo s jakýms takýms zobákem. Na to jedna ruka bohatě stačí. I tak jsme led přeběhli slušným tempem. Poté, co jsme odložili mačky a začali bloudit, počasí odložilo veškeré zábrany a začalo sněžit. Nechtěli jsme opakovat včerejší romantiku, a tak jsme se už v šest odpoledne nahňácali do spacáků na malé křivé poličce. Polička se nezlepšila ani když o ni Knecht budovatel zlomil jakýs takýs (Špicálův) zobák proslulého kladiva, a tak jsme strávili velmi nepohodlnou noc pouhé dvě délky pod luxusním bejvákem, jehož neskrývaný komfort mě druhý den vyprovokoval až k slovnímu výlevu známému v lidových vrstvách jako pičování. Po ránu nám byl všechen luxus, lidově řečeno, na piču. Dál jsme rachtali mačkama po skále, než jsme je konečně sundali, aby za chvíli byly zase potřeba. Pak pro změnu zase lezečky, to už jsme se blížili k hřebenu a čekala nás poslední těžká délka. Nahoře vyhrožovali s bouřkou, ale když viděli, že na ně prdíme, zas toho nechali. Připravil jsem tam Knechťákovi pěkný oříšek – lezli jsme na dvou špagátech s tím, že druhý po jednom jumaroval a druhým byl jištěn. Tady jsem ale dost tápal, a tak špagáti místy vedli i několik metrů od sebe. Pětidenní praxe se naštěstí na Knechtovi podepsala, takže byl nahoře dřív než jsem se stihl toho dne asi popáté přezout. Za chvíli už jsme se třepotali na hřebeni ve zběsilém vichru. Po zjištění, že nás čeká bivak ležmo, propukla všeobecná euforie, vichr nevichr. Obšírné (čti naivní) úvahy ohledně naší šance dosáhnout již zítra vrcholu přerušila až ukrutná klendra, která nás zahnala do penálů.

Ráno jsme odolali vábení mrazu a začali lézt až asi v půl desáté. Naštěstí brzy vypuklo slunečné bezvětří a po většinu dne panovala pohoda. Lezení převážně už lehké. Knecht na přídi dával pozor, abychom do něčeho nenarazili, já vzadu kormidloval tahačákem. I přes příznivé naklonění živlů ale hřeben příliš neubíhal. Odpoledne jsme navíc přes veškerou opatrnost narazili do strmé věžičky, čímž už tak mizivá šance na dosažení vrcholu zmizela docela. Po kratším hasičském cvičení, kdy jsme si ještě docela zalezli, nás to ani nemrzelo. Akorát vařič samým zármutkem nechtěl moc hořet a mně se samou zimou nechtělo spát, jináč pohodová noc. Zato ráno se o nějaké pohodě mluvit rozhodně nedalo. Klendra a vítr nás provázely podvrcholovou partií až nepříjemně přesně odpovídající nákresu, což znamenalo klepat kosu střídavě při slaňování, rozmotávání špagátů a sápání se vzhůru. Náladu nám spravil až příjemně vytopený vrcholový hřeben. Ještě jsme si nalehko odskočili vychutnat opojné pocity vítězství na samý vrchol a už jsme to valili dolů na druhou stranu. Jednoho opojného pocitu jsme se ale pořád nemohli zbavit. Naše zhýčkaná generace už to prý nezná, ale jak jsem kdysi vyrozumněl z výkřiků jedné moc příjemné pedagožky, za války tomu říkali hlad (psáno hlutt). Slanili jsme co šlo a začali se projebávat nekonečným hřebenem ke spásnému sněhovému plató (čti plateau). Odpoledne ale naše dojmy zesílily natolik, že na další projebávání nebylo pomyšlení. Ztrestali jsme poslední ubohou brkaši a lehli si každý tak, jak si ustlal. Třeba Knecht do blátivé louže. V noci sice zasněžilo, ale ráno bylo super. Z absolutně plechové oblohy na nás začalo pražit snad ještě před sedmou. Zlikvidovali jsme poslední čínskou polívku a blaženě se převalovali na sluníčku (Knecht v louži), až do desíti. Neodbytný pocit ze včerejška jsme samozřejmě nezaplašili, přesto jsme se vcelku rychle domrkocasili na plató, jehož spásnost se zblízka už tak dramatická nejevila. Když jsme se totiž z posledních sil dovlekli k sněhové stráni vedoucí dolů na ledovec, našli jsme místo stráně skoro kolmý (tj. asi 60 stupňů) ledový svah. Naše idea, že to ”seběhnem”, se tak stala velmi vtipnou. Naštěstí jsme, pobaveni touto představou, našli staré štandy a s lehkými ztrátami asi na desetkrát ”těch 200 metrů” slanili. Na nějaký bujarý jásot nad šťastným návratem na pevninu už nebyl elán, ale naštěstí umíme chodit po ledovci i bez jásotu. Jasně, není to ono, ale v takovéhle situaci to člověk zkousne. Za pár hodin nás už všechny tři, i se Špicálem, který se zrovna vrátil z výletu do Karavšinu, utiskoval ve stanu slavnostní déšť se sněhem. Jak dojemné shledání po osmi dnech. Ještě že jsme ve stěně neztloustli, stan je totiž původně pro dva a patrně takový už navždy zůstane.

Ginzburgova cesta (5B) vypadá na pohled příjemně nenáročně. Lehký skalní hřeben přechází do kolmé stěny až hodně vysoko, nějakých deset délek pod vrcholem. Bohužel nástup, ač z ABC v podstatě za rohem, nachází se proklatě vysoko, takže desátý srpen nám začal v ukrutné dvě hodiny ráno. Dotáhnout se pod kopec bylo téměř nad moje síly. Lezení po hřebeni šlo naštěstí líp, ve tři odpoledne jsme se už blížili k bivaku pod vlastní stěnou. Ve stejnou dobu se ale mraky, prohánějící se celý den nad vrškem, odhodlaly k rozhodujícímu úderu. Chvíli jsme chumelenici pozorovali jen tak, pak jsme si na to vlezli do spacáků a už jsme tam zůstali. Když se nám pak ráno ukázala pocukrovaná stěna nad námi a mokré věci o sobě dávaly vědět při každém pohybu, bylo dost těžké vymáčknout ze sebe poslední zbytky nadšení. Abychom to dokázali, museli jsme si slíbit, že pojedem dolů. To jsme také poctivě dodrželi, nadšení u nás bylo vždy na prvním místě. Legendární stálé počasí vypuklo až po pár dnech, ale to už jsme bezmocně čekali v BC na vhodné datum k odjezdu.