Sestup rozervaným ledovcem se nám bohužel nevydařil. Při řešení brutální ponorky 2/3 naší trojice, zasvěcení si můžou tipnout koho ;-), jsme se práskli do záludnýho ledu pokrytýho bahnosutí a nikdo z nás (což bylo na mě) neodhad riziko. Šlacha smolně kus sesmažila a velmi nepěkně si zrušila koleno. Následný sestup bez jídla byl pro ni dost pekelnej, odpolední kličkování po ledovci a potom pajdání mnoho hodin potmě pěšinkou, zvládla ho však velmi dobře. Já sem alespoň ocenil loňské zkušenosti se snášenim krysího stáda. Vysvobozením pro nás byl Maťo s LeoNem, které ve stavu výrazného alkoholového opojení nenapadlo nic lepšího než vyrazit nám v pozdní noci naproti.
Naším dalším cílem se stala severní stěna Dychtau, s tím že podpůrný tým (Šlacha s Tatíkem) si zatím vyběhne na kultovní čtyřtisícovku Pik Brno. Vyšehraďáci vyrazili dobít Džangitau - nad jejich pečlivým rozplánováním výstupu na 8 dní muselo srdce ruských bafuňářů zaplesat, nicméně mě jakožto příznivci rychlostylu nahoru-dolu spíše běhal mráz po zádech. O tom jak se nám dařilo si můžete přečíst na Lezci.
Čuldova verze
|
|
LeoNova verze
|
Zbýval poslední týden pobytu a pokus o výstup na pětitisícovku. Původní hlavní cíl výpravy – pilíř Šchary, Špicál po zkušenostech z výstupu na Dychtau z časových důvodů zamítl. Počasí bylo nestálé (což se později potvrdilo) a my měli jediný den jako rezervu a to na tak náročný výstup bylo málo. Proto jsme zvolili hřeben severního vrcholu Mižirgi o výšce 5018m. Čas ubíhal a bylo třeba vyrazit, Špicál byl ovšem zdravotně indisponován, proto se muselo vyrazit bez něho. Plán byl na 5 dní : Rakouský bivak – sedlo Sella – výstup do bivaku ve stěně – dobytí vrcholu a sestup do sedla – Rakouský bivak – Bezingi. Ráno jsme s Leonem a Jurou vyrazili přez Bezingenský ledovec, doprovázeni několik km Šlachou (Jurův osobní šerpa). V údolí na ledovci ležela hustá smlha a cesta ubíhala o to pomaleji, protože nebylo možno ani odhadnout vzdálenost cíle.
|
|
Je 6. srpna a naši zoufalci už na sobě zase maj krysy.
Vzpomínaj na resťáky, který následovaly po Dychtau- byly ve znamení rozdílnejch stavů a ambic členů týmu: Čulda a jeho optimismus násobenej přesvědčenim, že těžce vybojovanou dovolenou je třeba do úplnosti vytěžit- nejlíp pak lezením mixů a bivakováním ve stěně; naproti tomu Špicál, který se v basecampu bez přestání přežírá, pomalu rezignuje na svoje smělý plány v severním pilíři Šchary a radši pošilhává po skalkách padesát metrů od stanu; a někde mezi tím se povaluje LeoN, všechno svoje vybavení ztracený a roztrhaný, lehkými omrzlinami odmítající jakýkoliv kontakt s tim bílym studenym svinstvem nahoře, na druhou stranu toužící po pětikopci a pěknym lezení.
|
|
|
|
|
|
|
|
Panoramata jsme si na ledovci neužili
|
|
Ne že by mělo smysl nějak mapovat
|
|
Český bivak, už jen morénka...
|
|
a jsme v Rakouskym
|
|
Kolem 17 h jsme s Leonem dorazili do rakouského bivaku. Původní místo na stan nám strážce bivaku rozmluvil s tím, že kousek dál jsou záchody.. Snažili jsme se mu vysvětlit, že ráno jdeme na Mižirgi a on nám sdělil, že dnes ráno tam už dva vyrazili a kdesi cosi. Přesně v 19h dorazil i Jura. Po večeři jsem Juru vytáhl, ať jde svojí dokonalou ruštinou vysvětlit náš záměr správcům. Již bylo šero, a Jura začal vše líčit velice obsáhle, správci ho vyslechli a prohlásili, že ráno ve 2h se tam chystají už nějací dva češi a my už tam nemůžeme a ukazovali něco směrem k našemu stanu. Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili a vysvětlili, že to jsme vlastně my.
|
|
|
|
Vlevo jižní stěna Dychtau vpravo Mižirgi (foto bez nákresu tady)
|
|
Už tam budem?
|
|
Ráno jsme začli stoupat směrem k sedlu, jelikož si Jura zapomněl mačky, tak jsme zvolili levou variantu, místy jsme se i navázali. Cestou se naskytly parádní výhledy na Šcharu a Džangitau, odkud čas od času padaly ohromné laviny do údolí. Pro nocleh jsme zvolili plošinku pod obrovskými séraky kousek od sedla. Počasí se zdálo být na příští den dobré, ale zvrat mohl nastat kdykoli, proto jsme se rozhodli za svítání být v sedle a začít výstup, pokusit se dobýt vrchol ještě téhož dne.
|
|
|
|
Stanování pod šeraky
|
|
Pilířek a stěnka Šchary
|
|
Telefon zazvonil již kolem 4h vstali jsme, posnídali a uvolnili stan promrzlému Jurovi ve žďáráku. Za svitu čelovky zdolali 20-ti metrový stupeň séraku a vystoupali do sedla. Zde jsme se již navázali a začli vzlínat. První čtyři délky jsem táhl já, jednalo se o poměrně lehké lezení v relativně pevné skále. Hned v páté délce (za zubem) narazil Leon na traverz obtížnou kolmou až převislou stěnou, pravda vyskobovanou. Tím se nenechal rozhodit a čistě přelez, já to vzal po svým a udělal jsem z toho A1. Po osmé délce jsme dorazili k luxusnímu bivaku ve skále pod převisem. Měl jedinou vadu, uprostřed bylo obrovské smrdící hov.. bylo nám z toho smutno.
|
|
5.srpna, třetí odpočinkovej den, když už jim v baru zase docházelo pivo a Čuldovi se vyšplhala zbytečná ztráta na výplatě k šesti tisícům- nedala se už ani napjatá atmosféra nikým sníst. Bylo proto rozhodnuto, že další den dopoledne se vyráží do Rakouského bivaku s cílem dobýt západní vrchol Mižirgi, kterej měl snad splňovat nároky všech tří. Zlí jazyci sice tvrdí, že kopec je změřenej špatně a že pět tisíc nemá, nicméně všem bylo jasný, že se to nejlíp pozná podle toho jestli se dostanou na vrchol. Cesta jihovýchodním hřebenem za 5A vypadá opravdu lákavě, Saratov ji doporučuje(!) a slibuje pěkný lezení po pevný skále, což by po Dychtau byla příjemná změna. Šlacha a Jura mají jít stejným směrem, s tím, že vystoupí na sedlo a pak pik Sella.
Nakonec se mají věci mají samozřejmě jinak, protože Špicál neopomněl rozhodnutí řádně zajíst- 6. srpnové dopoledne ho jeho trávicí ústrojí donutí setrvat v kempu ještě jeden den. Týmy se nám tedy lehce přeskupily, na Mižirgi vychází Čulda s LeoNem, spolu s nimi vyráží do Rakouského bivaku Jura a kousek po ledovci se jde projít i Šlacha. Saratova se jim v KSP naštěstí nepodaří zastihnout, takže unikají vysílačkám, kam by je taky dali. Z kempu nakonec odcházej až v poledne, Šlacha navíc pořád nadává, že jdou pomalu, a tak je radši opouští dřív. Čuldovi a LeoNovi pomalu docházej (mj.) výhody lezení ve třech, totiž rozdělení matroše mezi víc sviní.
Cesta po ledovci směrem k Bezingský stěně je nejen delší, ale naštěstí i pohodlnější než čekali. Horší je to s orientací, jelikož je často vidět jen mlha, led, kameny a mlha. Ale s Jurou se neztratí. Po troše fakultativního bouldrování se konečně přiblížíli ke stěně a odbočují doleva k Českýmu bivaku. Je třeba přeskákat pár moc bezednejch trhlin, předběhnout hordu asirusů a vyfunět menší hank. Vše se povede a povedený trojce se otevře výhled na celou Bezingskou stěnu, k Rakušáku zbývá už jen poměrně pohodlná cestička po moréně. Je čtvrt na sedm když LeoN nadšeně obsazuje výbornou plasčatku s toaletami a tekoucí vodou, a je půl sedmý když ho z ní vyhazuje místní spasátěl, protože tam teče voda a jsou tam hajzly. Vybere jim jinou, vůbec je s nim sranda, od Saratova o výletě neví a podaří se jim ho docela zmást, zvlášť když mu LeoN tvrdí že vyrážejí ve dvě ráno a Čulda s Jurou pak že nejsou oni, že nejsou dva ale tři a že zejtra přijdou další dva, který pak budou ve třech lízt.
7. po devátý ráno vyráží grupa pod sedlo Sella, odkud začíná samotný hřeben. Cesta je to do kopce, počasí až příliš pěkný, trhliny hluboký, laviny ve stěně naproti velký a hlučný. Špíčatý vrchol i hřeben je vidět už zdálky bez problémů, ale partičku docela znervózňujou ty masitý šeraky pod sedlem. Jurovi se povedlo nechat mačky v campu, v horních partiích už to bere radši po suti a díky tomu nachází supr plasčatky. LeoN to však mezi tím vzal chytře přímo pod vyhřívající se seraky a snaží se tam najít cestu kudy by šli obejít. Nic takovýho samozřejmě nenajde a nevěřili byste jak rychle se vrací zpátky. Usazují se tedy všici na suťových plošinách pár desítek metrů pod zmíněnými ledovými nádherami, je tam krásnej výhled na Šcharu, Dychtau i Mižirgi, Jura téměř slaňuje pro vodu a Čulda vaří. Pro LeoNa a Čuldu je budíček nařízen na 3:38, to aby stihli psychózu ve 4:48, čili přelejzání šeraků, v plánu je pak dobelhat se do sedla, zkusit to vylézt až na vrchol a sestoupit do bivaku uprostřed hřebene. Jura se nechce kvůli nim budit, tak leží radši venku, kde je šance že usne minimální.
|
|
|
|
|
|
|
|
Východ slunce ze sedla Sella
|
|
První délky vede Čulda
|
|
Počasí už se zhoršuje
|
|
Bouřka i my na ústupu
|
|
Exkrementy jsme poslali do údolí, zanechali zde věci na spaní a vyrazili dále k vrcholu. Po slanění a několika délkách se razantně zhoršilo počasí a začlo sněžit. Ve chvíli, kdy se nad námi z ničeho nic zablýskalo, věděli jsme že je zle a okamžitě zvolili sestup do bivaku (cca 4 délky). Nedlouho po té co jsme do bivaku dorazili bouřka skončila a nebe se nádherně vyjasnilo, teď jsme ukvapeného ústupu začli trochu litovat. Z rozehřátého sněhu jsme uvařili kaši a čaj, dali sušenky, zalezli do žďáráků a dali si pár partiček karet. Na večer opět začalo sněžit a přišly bouřky, blesky mlátily kousek od nás a vypadalo to s výstupem dost špatně.
Ráno bylo zamračeno, ale bez sněžení, nicméně všude byly mraky čerstvého sněhu. Po té co jsem se jal vyklepávat sníh z boty skelet o skálu, bota se mi vysmekla z ruky a letěla z okraje bivaku dolů kolmou stěnou, dost to ve mně hrklo, věděl jsem co to znamená - konec nadějí na výstup a dost komplikovaný sestup s promrzlou nohou bez možnosti nazout mačku. S neskrývanýma obavama jsem pomalu vykoukl za okraj bivaku a přál si aby se stal zázrak.. a ten se stal. Bota ležela cca 10m pod naši plošinou zaseklá na 40cm římse v hromadě čerstvého sněhu – ještě že tolik nasněžilo. Problém byl, že lana visely ve stěně poctivě zamrzlé, takže na slanění k botě nebylo pomyšlení. Nakonec se mi pomocí několika smyček podařilo zajistit se a slézt dolů pro botu – mohlo začít konečně dobývání vrcholu (i když počasí nevypadalo dvakrát stabilně). Následně jsem vyprusíkoval délku po zamrzlém laně – byl to boj. Když ke mně dorazil Leon a vyvalil spoustu sprostých slov, která nebrala konce, pochopil jsem, že to nebude jenom boj s podmínkami (čerstvě napadlý sníh výrazně zkomplikoval výstup) ale i s Leonem. Délky, které včera byly lehké, dělaly potíže, Leon stále hovořil o ústupu, protože se to stejně nestihne.. Po těžkém komínu následoval vzdušný traverz v hladké stěně (asi nejhezčí místo cesty). Pak už byl vrchol na dohled. Leon si ještě zkomplikoval situaci neochotou nasadit mačky a šťavil se ve stěnce nad delšim ledem. Bylo kolem 14,30 a nám zbývalo ještě 3-5 délek, ale začlo to bejt nadějný. Délka traverzu a pak následoval výstup širokým komínem s ledopádem. Leon si nepočkal na druhou zbraň a nakonec ho přelezl s jednim piklem. Odtud jediná délka na vrchol.
|
|
A jak řekli, tak i udělali. Ještě před rozedněním si vyzbrojeni vykračují proti kolmému ledu a jistě by to byli nebyli vylezli tak rychle, kdyby se pod serakem pořád nepropadali kamsi dolů do tmy. Není příliš jasný jak se dostanou zpátky, nicméně stojí nahoře. Pak je potřeba vyšlapat ještě nějakej ten metr do sedla, který zastihnou krátce po východu slunce. Rozhled pěknej, ale oni jsou tu taky kvůli lezení, který na první pohled vypadá ještě o něco líp.
Čulda má konečně příležitost užít si dovolenou, po třech až čtyřech dýlkách doráží k prstu, vypadá to že by to mohlo dneska vyjít, v takovejch podmínkách je lezení opravdu radost. LeoN si pak užívá krásnej kolmej traverz, bez lezeček s krysou legrace, ale první druhá třetí skobka, pocit sucha a bezpečí. Slunce se opírá do stěny a konečně plasčatka, velká, nad ní převis, paráda… ale co to tady… velké hnědé přesně to, pozdrav od našich slovanských bratří vzlínajících den napřed – a to pro jistotu přímo pod nádhernym štandem. LeoN zjevně nechápe a Kavkaz si vyslechne prvních pár ostřejších slov tohoto výletu. Nu což, forwardnou pozdrav do údolí, nechávájí tady většinu věcí a vyrážejí vzhůru. Překvapivě jen pár metrů, ocitají se na skalní břitvě a v cestě stojí mrcha kolmej gendarme. Mávaj dolu, ale všichni na ně kašlou, takže nezbývá než kus slanit a vybít tak těžce nabyté metry. Pokračujou dál, míjí ruský stan, kterej vypadá jak vytržený z kempu u Berounky a lezení je čím dál zajímavější, postup pomalejší, nebe zataženější, kroupy větší, hromy hlasitější, blesky blyštivější a sakra. LeoN se zrovna snaží dostat zpět na další gendarme, který přes Čuldovo naléhání nevzal „tim nádhernym komínem“ , když to začne blikat přímo nad nima. Tohle není nejlepší místo na dlouhý úvahy, fofrem dolu. Kousek nad ustupující dvojicí zdrhaj z vrcholu dva Rusové, škoda že jim u jejich stanu není dost času pozdravy oplatit. Při posledním slanění k plaščatce už se počasí vylepší, ústupu přestanou litovat až po třech hodinách kdy přijde další bouřka, která už jim zůstane věrná dlouho do noci. Zatímco Čulda pod převisem spokojeně oddychuje a jediné co ho možná trápí je, že „ftom spacáku vod raka je děsný vedro“, LeoN na kterýho už převis nezbyl si sugeruje, že mokro ve ždáráku vůbec nevadí a vzpomíná na své chabé znalosti elektrostatiky v souvislosti s nataženým fixem ze skalní věže do bivaku.
|
|
|
|
|
|
|
|
Báječné ráno v posranym bivaku
|
|
Čulda ve svym živlu
|
|
Poslední délky s ledopádkem
|
|
Čuldův optimismus nás dovedl na vrchol
|
|
Konečně jsme stanuli na vrcholu pětitisícovky. Už jsme v to ani nedoufali. Chvilku jsme se kochali (příliš dobrá viditelnost nebyla), pojedli čokošku a začli slaňovat. Pominu-li menší problémy s hledáním štandů v traverzech, vše šlo dobře. Následovalo slanění širokým skalním žlabem, kde bylo možno najít mnoho skob se smycemi. Problém byl v tom, že nám začlo zamrzat lano a k jeho stažení jsme museli často spojit síly. Až za tmy jsme se dostali do sedla, sestoupili svahem a nad serakem našli smyci v ledu. Moc jme ji radši neprohlíželi a slanili z ní – vydržela – byly to abalakovy hodiny, které tam zanechali lezci před námi. Do stanu jsme dorazili ve 23:00, kde nás čekal již Jura. Další den jsme byli sice unaveni ale měli jsme strašnou chuť na pivo a tudíž jsme rozhodli sestoupit až do Bezinek. Tento plán dost narušoval Jura, který se chtěl ještě kochat, dlouho vařit atp.
Přes to všechno se nám k večeru podařilo do kempu dorazit.
Mezitím pod sedlem:
|
|
|
|
Špicál se Šlachou se vydávají na sedlo Sella
|
|
Přelejzání šeraků
|
|
|
Špicálovic a ruská banda na cestě do sedla
|
|
|
|
V sedle..
|
|
.. a kousek nad ním
|
|
|
|
Ráno je mokrý, studený, hnus jako vždycky. Kolem kupa novýho sněhu, takovýho toho bílýho svinstva, kterýho už tohle léto bylo až příliš a tak LeoN propadá podzimní depresi a pesimismu. Překvapeně z mokrýho spacáku sleduje jak Čulda v pogodě připravuje věci, balí ždárák a energicky vyklepává obě skelety… ze kterých mu ovšem v ruce zbyde jenom jedna.
"To je pěkné nadělení", málem vyklouzne z LeoNa, ale naštěstí se ovládne a pronese jen: "A do prdele kurva..", nejsa tak obětí klasické lezecké literatury. Podobně košaté monology mu už pak zůstaly po celý den, leckdy by Hamlet záviděl.
Bota však kupodivu zůstala viset za čerstvý sníh na malý římse kousek, asi deset metrů pod bivakem. Ouha zmrzlý fix nejde jen tak stahnout a tak si pro ni Čulda musí slézt po jedný noze jištěnej několika smycema. Povedlo se, ale všechno dobrý je pro něco zlý – musí se nahoru. LeoN (už ale opravdu nechápavě) sleduje jak se Čulda snaží vyprusíkovat na kolmý gendarme po totálně zmrzlym laně. Dopadne to přesně jak čekáte, fix nefix, stejně se musí zase slaňovat. Aspoň potkají ty sráče slaňující do údolí docela úchylnym způsobem- pomsta se nekoná, naopak jim ještě uvolňujou zaseklý lano aby je neměli na svědomí. LeoN si bohužel pamatuje jak nádherně to vypadalo včera na těhle místech a tak každý krok komentuje řekněme poněkud peprně… Čulda je však ve svym živlu a táhne a táhne a dokonce to „tim nádhernym komínem“ vezme, i když potom stejně slaněj tam kde se to obchází, přicházejí těžká místa a musej tahat bágl, ale co na tom. Už je celkem teplo a místo sněhu je tu voda. Zajímavá je až situace, kdy logický postup kolem hřebene nečekaně mizí ve zcela kolmý nelezitelný stěně a trvá nějakou dobu než Čulda stojící na odštěpu pochopí, že se fakt musí odrazit na protější stěnku a čímsi téměř převislym vylézt na něco co až příliš připomíná kolmou plotnu. Dobrá práce, daří se a přichází sněhová dýlka, kterou už si vezme na starosti LeoN. Spisovná čeština mu však vydrží jen do tý doby než se dostane na dost nepříjemnej ledovej úsek, není už kde nasadit si mačky a lano ho tahne do pekel. Vrchol se však už zdá hodně blízko, dokonce i LeoN už věří, že se to stihne a bojuje. Už se kupodivu hodlá přezouvat, zvolna snižuje četnost pesimistických keců, vrhá se s odhodláním do posledních délek a s jištěnim se nezdržuje. V cestě orgasmu stojí jediná zásadnější překážka a to menší ledopád – s jednou zbraní nezabiješ, takže ztěžka okolo, zato zuřivě.
Po čtvrté odpoledne LeoN oproti veškerému svému očekávání stojí dva metry pod vrcholem a dobírá Čuldu. Ten jako první vstupuje na vrchol, nyní již těžko zpochybnitelné pětitisícovky – dnes je to Čuldův kopec.
Vidět je pramálo, LeoN však už přestal remcat úplně, takhle vysoko halt v Alpách nebude. Hřeben vedoucí na Dychtau je velká výzva, ale dvojka musí dolu a to zase fofrem. Nastává tedy hledání pofiderních štandů, (co hůř) slaňování z nich, rychlé tmění, zamrzání lan a všeho, posilování stahovacích svalů a časem konečně zatmění.
Slaňování bere po pár hodinách konce a zbývá už jen sejít k šerakum a důvěřovat hodinkám jistého Abalaka. A tak už kolem desáté hodiny večerní úspěšná dvojice vítána Jurou a teplým čajem nachází odpočinek v bezpěčí vyhřátého stanu bla bla bla ..
|