Po tradiční licitaci s Magnuskem kam všude letos jeho opět zkurvená noha rozhodně nepojede a konzultaci plánů s neutěšným finančním stavem (ještě že Janice zatáhla ten zapytlenej Matterhorn :-) sem se narychlo vetřel na Krmičem pořádaný zájed ROH

	Vrchol Ulluauz

s tim že spolulezce si seženu. No znáte Krmiče, dělal hrozný cavyky, zkoušel každou jenom trochu použitelnou výmluvu o plném obsazení všech míst ve vlaku, nedostatečné velikosti bot, chabé výkonnosti, mdlém zjevu a podobně - leč ucítiv svou přechodníkovou šanci na blízké debaty s dementními polucajty pojal jsem toto jako lehkou rozcvičku a Krmič byl ztracen. Navnadit LeoNa bylo dílem okamžiku a když se pak přidal i jeho tradiční parťák z otrasnické dvojky Čulda, bylo jasné že větší trojku lehkomyslnejch týpků bys těžko pohledal (čti šance na přivezení kvalitních historek a přelezení něčeho slušnýho prudce stouply). Budoucí vývoj však ukázal, že dokonce i po připočtení netradiční dvojky Jura - Šlacha, budeme proti hustobandičce z Vyšehradu v historkování absolutní žabaři.
Nu zpět k balení baťohů, pro mě letos obvzláště vypečenému (vypravování půlky rodiny), nicméně jak známo - s přibývajícím stresem hodíš všechno za hlavu a pelášíš na nádraží. Jako obvykle se tu sešel celý dav kamarádů a pěchování vlaku piváky nebralo konce. Magnusek mi ještě stihl podstrčit jedlou sodu a už hů a hů, sovy v mazutu houkaj, a tradá - perón nám pomalu mizí v dáli. Ještě chvíli sleduji jestli mg precjen nenaskočí ale kdepak, zrejmě letos opravdu nejede. Naštestí v kupéčkách kromě nás popíjí ještě Krmič s Robáčem, Klárka s Mírou a Maťo s Marťou - nuda v 11 lidech rozhodně nebude.
Šišinka si to valí tmou, čumim z vokna jak puk v hlavou se mi honí vzpomíky na naší bezva vlakojízdu s Filípem kdysi na Hokejku, který asi nikdy nevyblednou. A za chvíli už tu vskutku jsou Tatry 603, tradičně nemůžu poznat která je která. „Štrba štrba, rýchlo si vystupte!“ slyším podvědomě v uších, ale tentokráte se naše cesta odvíjí mnohem dál. Následuje první přestup, přejezd hranice z civilizované evropy na východ a pouze pohodovej slovenskej průvodčí “kuřte tady a kdyby vás někdo vyhazoval tak mě zavolejte, todle je náš vagón!“ nás udržoval až do Kyjeva v iluzi, že i na ukrajině je všechno normální. Procitnutí do reality bylo o to tvrdší. Možná i naší vinnou se nám nepodařilo odjet zamýšleným vlakem a první zdržení (12 hodin) je na světě. Při zoufalém posedávání v hale se naplno projevuje síla našeho střeleného kolektivu - Robáč si co chvíli s někým na zádech razí cestu davem, Klárka nás vyhecovala k několika kolům vskuku úchylné hry z mateřské školky „pres řeku přeletěla kráva, slepice snesla citrón“, následuje fotbálek s padesátníkem a vůbec co koho napadne. Díky tomu přežíváme ustavičnou neuvěřitelně absurdní prudu místní ochranky se zdravým rozumem.

Dál to máme naštěstí bez přestupu a cesta ubíhá squěle, takže 18.7. 4:37 vystupujou vyvoraný myši v Pjatigorsku. Týpek s busem tu opravdu čeká, tomu říkám míšeňský servis. Hned nás hází na korbu a kodrcáme do Nálčiku. Kolem šestý zahlcujeme prodejce na místním teprve se zaplňujícím bazáru našimi záludnými požadavky a pytle se utěšeně plní. Maj tu úplně stejnej plov a uzbeckýje ljepošky jako v kyrgoši, prostě na bazáru se cejtim jako doma. Dokonce seženu i moje oblíbené značky vodky - Okean i Saljot, paráda, dezinfekce musí bejt. Akorát s tim litrem a půl sme to krutě podcenili, i přes pravidelné večery v baru se po nich jen zaprášilo. Doklepali jsme to busem do tábora a vrhli se na kopce.

Basecamp a Bezingská stěna		Bezingská stěna z morény nad kempem		Bezingské kytky		Balení z kempu

Ukju (4330m) J žebro 4A, 19.-22.7.

Od Saratova dostáváme volnou ruku, můžem si lízt co chceme, bezva. Nevím jestli toho okamžitě nezalitoval hned jak sem mu oznamil náš plán na aklimatizačku, nicméně se zachoval jako chlap a kromě mumlání pod vousy o obtížnosti a odvážnosti nic nenamítá.
Stoupáme travnatými svahy údolí Mižirgi, je až neuvěřitelný jak dobře si pamatuju každej přelez potoka, ba i výraznější zákruty pěšinky. Taky si pamatuju jak sem byl nadšenej z každý kytičky i vykouknuvší stěny, prostě každej kousek týdle nádherný krajiny na mě minule strašně zapůsobil. Jó první expedice, to bylo něco! Těžko si ovšem něco namlouvat, místní hory se nezměnily, spíš něco ve mně. Přemejšlenim co a proč vyplňuju intelektuálně nezáživné dupáky místních výšvihů.
První nocleh na známé loučce, na druhej valíme do bočního údolí pod Ukju, kam má noha ještě nevkročila. Nával u Holubníku (chatička KCP) nám ukazuje, jak světlou výjimkou jsem až do teď byl. Raději pokračujeme dál přímo pod stěnou, tam bude snad klidnějc. V podvečerní mlze se couráme ledovcem a snažíme se natrefit na nějakou morénní plaščátku. Well, mapy jest, takže předesílaný luxus nacházíme a veškeré další činnosti nabírají tradiční ráz který člověku skoro rok chyběl - rozbít tábor, najít vodu, uvařit, zkontrolovat tepovku a - zalízt do pelechu protože sněží. V teple spacáku medituju jestli nás počas pustí do akce, noční venčení psa už se ovšem odehrává pod příkrovem hvězd a odhání chmurnou nejistotu. Ani další hodiny ale nikomu z nás moc spánku nepřinesly, vejška (3600) je na aklimatizačce znát.

	Na loučce, v pozadí Ulluauz		Večer pod Ukju, v pozadí pik Ural

	Nečekaný hřebínek k vrcholu		Jo..		Vrcholový bráník

-- mezihra --

V noci po výstupu mě napadá, že vůbec nejsme v kontaktu s krmičovou sekcí výpravy, doufám že sou v pohodě, ale zlá předtucha mě nahlodává. A tak ani nejsem moc překvapenej, když mi ráno v holubníku mistr Ivanovič suše ohlásí, že jednoho z našich snášejí spasitelé na nosítkách, naštestí jen zlomená noha. Krmičovi ji v suťovišti rozdrtil butrák. Následné dny vyplněné kalenim a pálenim jednoho cíga od druhýho při řešení neuvěřitelných obstrukcí ohledně transportu Krmič zvládá s nadhledem sobě vlastním. Měli byste ho vidět jak sedí s nohou v gipsu na lavičce před KCP, a s úsměvem sděluje novinky: “Tak ráno sem měl zase odjet, už tu dneska sedim dvanáct hodin.“ Po takřka týdnu od nehody přecjen s Robáčem zvedají plachty a zanechávají nám tu po sobě jen lodní pytel a tabák (nechť jim patří věčná sláva).

Ulluauzbaši (4760m) Severní stěna 5A + JV hřeben 3A, 24.-28.7.

	Severka Ulluauz od kempu

Posedáváme v kempu.“Co dál, tu Koštan?“ Ptá se LeoN. “Nóo, nezdá se mi to, moc vysoký a hnusnej sestup, zkusíme radši severku Ulluauzbaši, je to za 5B“. “Cože?!“ LeoNovo překvapené uchechtnutí vskutku vystihuje situaci. “No vlastně už to schodili na 5A a hlavní obtíže maj bejt v ledu, s naší výbavou to bude v poho.“ Čulda mlčky pokyvuje hlavou a urychleně mění svuj turistickej cepín a mačky za Krmičovu extrémní výbavu. A dobře udělal!
Tak tedy další den opět nahazujeme krysy na záda a vyrážíme údolím Mižirgi pod naší stěnu. Je fakt nádherná, kilák stráně (led do 60 stupňů) a pak pár dýlek ve skále vrcholový věže. Pochod na morénu ledovce pod pikem Archimed je opravdu povznášející (o 1600 metrů), navíc pěšinka nic moc, tedy dokavaď je, a pak už dokonce vůbec. S klekáním se rozvalujeme na bezva plošince a tlačíme epesní špagety s chalupářskym gulášem. Pískající pták co je možná kavče kavkazské mě ponoukl k odpískání zítřejší akce a zařazení resťáku, při představě vstávání v jednu po dnešní šichtě se gulášek neklidně převrací v žaludku. Snad vydrží vevnitř, a hlavně tedy póčo venku. Mariášek a při klidodni vomrkáváme sjezdovku, no na bobech bych to asi nedal, ale jinak epes rápes - v krásném odpoledním náměkku to drží úplně samo.

	Resťák pod kopcem		Severka Ullaauz zpod piku Brno

Svítání v severce, v pozadí Dychtau s naším pilířem		Vrcholofka		Tohle už odpoledne vidět nebylo		Lanění

Kolem půl pátý jsme na plošinkách v 3900m kde posedávají tatík se šlachou. Stejně jako my si zařadili předvýstupní den resťáku a navěršinu se chystají až zítra. Nechce se mi je do toho ledu pouštět samotný, navíc to tam už dobře znám, že bych si ten hřebínek vyběh s nima? Trochu pochybuju o vhodném fyzickém rozpoložení pro takovoudle ”double” taškařici, ale po úžasném nočním sněhoprši který oblažil naše ždáráky se cítím nad ránem čilý jako ryba ve vodě. Loučíme se s čuldoleonem, který až dospí pomaže dolů, a výstupová vychutnávka může začít. Je krásně, jsem tu jako doma takže absolutní pohodička. Podmínky jsou letos opravdu špatné, led pod vrstvičkou sněhu, takže z chodáku se stává krásné lezení. Rozhejbán ze severky se dost cejtim, až zbytečně moc kravim, dneska se ale moc omezovat (jištěnim) nechci takže si to pořádně užívám. Tatíka se Šlachou na těžších místech dobírám, a už je tu horní skalní pasáž. Zase ta smyčka, kdopak odsud asi zdrhal? (No kdopak, přece vyšehraďáci, kteří letošní podmínky vůbec neocenili a udělali si z výstupu pěknou půlinoční akci ;-) Tahle skalka zprava, támhle zleva, já si snad zavážu voči. Poslední výšvih co je fakt ekláč, skoro do převisu, dávám tentokrát Juzkovou variantou zprava po plotně, moc hezký. Věršina dnes padla až ve 4 hod. odpoledne (zlatý časy kdy sme tu byli s Magnuskem v 9:38). „Nic tak dlouhýho a těžkýho jsem už hodně let nelez!“ prohlašuje Jura a jde obnovit Hecklův podpis na kameni, všichni máme radost z krásný cesty a dne. Přemejšlim o tom, jak pro každýho z nás tenhle výstup znamená něco úplně jinýho a je fajn, že jsme ho společně absolvovali.
A copak asi následovalo? Modří už vědí, tradiční vopich Jižním kuloárem dolu, nějak sem se tu zacyklil.

Večer slyšíme volání ze severky Koštan-tau. Jeden z rusů si zlomil nohu, naštěstí se jim podařilo slanit. Vysílačku bohužel nemáme (jako obvykle se nám podařilo se vláčení s ní vyhnout, o útěcích z basecampu a výmluvách které jsme používali na Saratova bych mohl napsat samostatnou kapitolu), ale nakonec ji sehnali o kus níž na ledovci, takže ráno přibíhá deset maníků a začíná stěhovačka. My balíme a chystáme se na sestup do tábora. Došel nám plyn takže vidina snídaně se rozplývá, když tu Jura zahlásí „Jdu na dřevo“ a zmizí v suťovišti. „Cože?“ naprosto nechápu, vždyť nejbližší strom je o několik kilometrů níž v údolí. Leč zanedlouho se tatík vynoří s laťkou a kouskem haluze který odkudsi vyhrabal, naštípat to švýcarákem je dílem okamžiku (no..) a zachvíli již zaplane miniaturní táboráček. Tomu tedy tak vysoko nad hranicí věčného ledu říkám luxus.

Double na Ulluauz:		Že by lezení?		Pěkně po předních..		...
...		...		...		...
...		Vrcholofka		Táboráček		Sestup ledovcem

Sestup rozervaným ledovcem se nám bohužel nevydařil. Při řešení brutální ponorky 2/3 naší trojice, zasvěcení si můžou tipnout koho ;-), jsme se práskli do záludnýho ledu pokrytýho bahnosutí a nikdo z nás (což bylo na mě) neodhad riziko. Šlacha smolně kus sesmažila a velmi nepěkně si zrušila koleno. Následný sestup bez jídla byl pro ni dost pekelnej, odpolední kličkování po ledovci a potom pajdání mnoho hodin potmě pěšinkou, zvládla ho však velmi dobře. Já sem alespoň ocenil loňské zkušenosti se snášenim krysího stáda. Vysvobozením pro nás byl Maťo s LeoNem, které ve stavu výrazného alkoholového opojení nenapadlo nic lepšího než vyrazit nám v pozdní noci naproti.

Dychtau (5198m), Gruzínský pilíř 5B, 31.7.-3.8.

Naším dalším cílem se stala severní stěna Dychtau, s tím že podpůrný tým (Šlacha s Tatíkem) si zatím vyběhne na kultovní čtyřtisícovku Pik Brno. Vyšehraďáci vyrazili dobít Džangitau - nad jejich pečlivým rozplánováním výstupu na 8 dní muselo srdce ruských bafuňářů zaplesat, nicméně mě jakožto příznivci rychlostylu nahoru-dolu spíše běhal mráz po zádech. O tom jak se nám dařilo si můžete přečíst na Lezci.

Cesta pod kopec		Dychtau		Momentky zlezení...		...
...v pozadí pik Brno...		...		...Jistíš? Ne...		Ústup hnusotou...

Čuldova verze		LeoNova verze
Zbýval poslední týden pobytu a pokus o výstup na pětitisícovku. Původní hlavní cíl výpravy – pilíř Šchary, Špicál po zkušenostech z výstupu na Dychtau z časových důvodů zamítl. Počasí bylo nestálé (což se později potvrdilo) a my měli jediný den jako rezervu a to na tak náročný výstup bylo málo. Proto jsme zvolili hřeben severního vrcholu Mižirgi o výšce 5018m. Čas ubíhal a bylo třeba vyrazit, Špicál byl ovšem zdravotně indisponován, proto se muselo vyrazit bez něho. Plán byl na 5 dní : Rakouský bivak – sedlo Sella – výstup do bivaku ve stěně – dobytí vrcholu a sestup do sedla – Rakouský bivak – Bezingi. Ráno jsme s Leonem a Jurou vyrazili přez Bezingenský ledovec, doprovázeni několik km Šlachou (Jurův osobní šerpa). V údolí na ledovci ležela hustá smlha a cesta ubíhala o to pomaleji, protože nebylo možno ani odhadnout vzdálenost cíle.		Je 6. srpna a naši zoufalci už na sobě zase maj krysy. Vzpomínaj na resťáky, který následovaly po Dychtau- byly ve znamení rozdílnejch stavů a ambic členů týmu: Čulda a jeho optimismus násobenej přesvědčenim, že těžce vybojovanou dovolenou je třeba do úplnosti vytěžit- nejlíp pak lezením mixů a bivakováním ve stěně; naproti tomu Špicál, který se v basecampu bez přestání přežírá, pomalu rezignuje na svoje smělý plány v severním pilíři Šchary a radši pošilhává po skalkách padesát metrů od stanu; a někde mezi tím se povaluje LeoN, všechno svoje vybavení ztracený a roztrhaný, lehkými omrzlinami odmítající jakýkoliv kontakt s tim bílym studenym svinstvem nahoře, na druhou stranu toužící po pětikopci a pěknym lezení.
Panoramata jsme si na ledovci neužili Ne že by mělo smysl nějak mapovat Český bivak, už jen morénka... a jsme v Rakouskym
Kolem 17 h jsme s Leonem dorazili do rakouského bivaku. Původní místo na stan nám strážce bivaku rozmluvil s tím, že kousek dál jsou záchody.. Snažili jsme se mu vysvětlit, že ráno jdeme na Mižirgi a on nám sdělil, že dnes ráno tam už dva vyrazili a kdesi cosi. Přesně v 19h dorazil i Jura. Po večeři jsem Juru vytáhl, ať jde svojí dokonalou ruštinou vysvětlit náš záměr správcům. Již bylo šero, a Jura začal vše líčit velice obsáhle, správci ho vyslechli a prohlásili, že ráno ve 2h se tam chystají už nějací dva češi a my už tam nemůžeme a ukazovali něco směrem k našemu stanu. Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili a vysvětlili, že to jsme vlastně my. Vlevo jižní stěna Dychtau vpravo Mižirgi (foto bez nákresu tady) Už tam budem? Ráno jsme začli stoupat směrem k sedlu, jelikož si Jura zapomněl mačky, tak jsme zvolili levou variantu, místy jsme se i navázali. Cestou se naskytly parádní výhledy na Šcharu a Džangitau, odkud čas od času padaly ohromné laviny do údolí. Pro nocleh jsme zvolili plošinku pod obrovskými séraky kousek od sedla. Počasí se zdálo být na příští den dobré, ale zvrat mohl nastat kdykoli, proto jsme se rozhodli za svítání být v sedle a začít výstup, pokusit se dobýt vrchol ještě téhož dne. Stanování pod šeraky Pilířek a stěnka Šchary Telefon zazvonil již kolem 4h vstali jsme, posnídali a uvolnili stan promrzlému Jurovi ve žďáráku. Za svitu čelovky zdolali 20-ti metrový stupeň séraku a vystoupali do sedla. Zde jsme se již navázali a začli vzlínat. První čtyři délky jsem táhl já, jednalo se o poměrně lehké lezení v relativně pevné skále. Hned v páté délce (za zubem) narazil Leon na traverz obtížnou kolmou až převislou stěnou, pravda vyskobovanou. Tím se nenechal rozhodit a čistě přelez, já to vzal po svým a udělal jsem z toho A1. Po osmé délce jsme dorazili k luxusnímu bivaku ve skále pod převisem. Měl jedinou vadu, uprostřed bylo obrovské smrdící hov.. bylo nám z toho smutno.		5.srpna, třetí odpočinkovej den, když už jim v baru zase docházelo pivo a Čuldovi se vyšplhala zbytečná ztráta na výplatě k šesti tisícům- nedala se už ani napjatá atmosféra nikým sníst. Bylo proto rozhodnuto, že další den dopoledne se vyráží do Rakouského bivaku s cílem dobýt západní vrchol Mižirgi, kterej měl snad splňovat nároky všech tří. Zlí jazyci sice tvrdí, že kopec je změřenej špatně a že pět tisíc nemá, nicméně všem bylo jasný, že se to nejlíp pozná podle toho jestli se dostanou na vrchol. Cesta jihovýchodním hřebenem za 5A vypadá opravdu lákavě, Saratov ji doporučuje(!) a slibuje pěkný lezení po pevný skále, což by po Dychtau byla příjemná změna. Šlacha a Jura mají jít stejným směrem, s tím, že vystoupí na sedlo a pak pik Sella. Nakonec se mají věci mají samozřejmě jinak, protože Špicál neopomněl rozhodnutí řádně zajíst- 6. srpnové dopoledne ho jeho trávicí ústrojí donutí setrvat v kempu ještě jeden den. Týmy se nám tedy lehce přeskupily, na Mižirgi vychází Čulda s LeoNem, spolu s nimi vyráží do Rakouského bivaku Jura a kousek po ledovci se jde projít i Šlacha. Saratova se jim v KSP naštěstí nepodaří zastihnout, takže unikají vysílačkám, kam by je taky dali. Z kempu nakonec odcházej až v poledne, Šlacha navíc pořád nadává, že jdou pomalu, a tak je radši opouští dřív. Čuldovi a LeoNovi pomalu docházej (mj.) výhody lezení ve třech, totiž rozdělení matroše mezi víc sviní. Cesta po ledovci směrem k Bezingský stěně je nejen delší, ale naštěstí i pohodlnější než čekali. Horší je to s orientací, jelikož je často vidět jen mlha, led, kameny a mlha. Ale s Jurou se neztratí. Po troše fakultativního bouldrování se konečně přiblížíli ke stěně a odbočují doleva k Českýmu bivaku. Je třeba přeskákat pár moc bezednejch trhlin, předběhnout hordu asirusů a vyfunět menší hank. Vše se povede a povedený trojce se otevře výhled na celou Bezingskou stěnu, k Rakušáku zbývá už jen poměrně pohodlná cestička po moréně. Je čtvrt na sedm když LeoN nadšeně obsazuje výbornou plasčatku s toaletami a tekoucí vodou, a je půl sedmý když ho z ní vyhazuje místní spasátěl, protože tam teče voda a jsou tam hajzly. Vybere jim jinou, vůbec je s nim sranda, od Saratova o výletě neví a podaří se jim ho docela zmást, zvlášť když mu LeoN tvrdí že vyrážejí ve dvě ráno a Čulda s Jurou pak že nejsou oni, že nejsou dva ale tři a že zejtra přijdou další dva, který pak budou ve třech lízt. 7. po devátý ráno vyráží grupa pod sedlo Sella, odkud začíná samotný hřeben. Cesta je to do kopce, počasí až příliš pěkný, trhliny hluboký, laviny ve stěně naproti velký a hlučný. Špíčatý vrchol i hřeben je vidět už zdálky bez problémů, ale partičku docela znervózňujou ty masitý šeraky pod sedlem. Jurovi se povedlo nechat mačky v campu, v horních partiích už to bere radši po suti a díky tomu nachází supr plasčatky. LeoN to však mezi tím vzal chytře přímo pod vyhřívající se seraky a snaží se tam najít cestu kudy by šli obejít. Nic takovýho samozřejmě nenajde a nevěřili byste jak rychle se vrací zpátky. Usazují se tedy všici na suťových plošinách pár desítek metrů pod zmíněnými ledovými nádherami, je tam krásnej výhled na Šcharu, Dychtau i Mižirgi, Jura téměř slaňuje pro vodu a Čulda vaří. Pro LeoNa a Čuldu je budíček nařízen na 3:38, to aby stihli psychózu ve 4:48, čili přelejzání šeraků, v plánu je pak dobelhat se do sedla, zkusit to vylézt až na vrchol a sestoupit do bivaku uprostřed hřebene. Jura se nechce kvůli nim budit, tak leží radši venku, kde je šance že usne minimální.
Východ slunce ze sedla Sella První délky vede Čulda Počasí už se zhoršuje Bouřka i my na ústupu
Exkrementy jsme poslali do údolí, zanechali zde věci na spaní a vyrazili dále k vrcholu. Po slanění a několika délkách se razantně zhoršilo počasí a začlo sněžit. Ve chvíli, kdy se nad námi z ničeho nic zablýskalo, věděli jsme že je zle a okamžitě zvolili sestup do bivaku (cca 4 délky). Nedlouho po té co jsme do bivaku dorazili bouřka skončila a nebe se nádherně vyjasnilo, teď jsme ukvapeného ústupu začli trochu litovat. Z rozehřátého sněhu jsme uvařili kaši a čaj, dali sušenky, zalezli do žďáráků a dali si pár partiček karet. Na večer opět začalo sněžit a přišly bouřky, blesky mlátily kousek od nás a vypadalo to s výstupem dost špatně. Ráno bylo zamračeno, ale bez sněžení, nicméně všude byly mraky čerstvého sněhu. Po té co jsem se jal vyklepávat sníh z boty skelet o skálu, bota se mi vysmekla z ruky a letěla z okraje bivaku dolů kolmou stěnou, dost to ve mně hrklo, věděl jsem co to znamená - konec nadějí na výstup a dost komplikovaný sestup s promrzlou nohou bez možnosti nazout mačku. S neskrývanýma obavama jsem pomalu vykoukl za okraj bivaku a přál si aby se stal zázrak.. a ten se stal. Bota ležela cca 10m pod naši plošinou zaseklá na 40cm římse v hromadě čerstvého sněhu – ještě že tolik nasněžilo. Problém byl, že lana visely ve stěně poctivě zamrzlé, takže na slanění k botě nebylo pomyšlení. Nakonec se mi pomocí několika smyček podařilo zajistit se a slézt dolů pro botu – mohlo začít konečně dobývání vrcholu (i když počasí nevypadalo dvakrát stabilně). Následně jsem vyprusíkoval délku po zamrzlém laně – byl to boj. Když ke mně dorazil Leon a vyvalil spoustu sprostých slov, která nebrala konce, pochopil jsem, že to nebude jenom boj s podmínkami (čerstvě napadlý sníh výrazně zkomplikoval výstup) ale i s Leonem. Délky, které včera byly lehké, dělaly potíže, Leon stále hovořil o ústupu, protože se to stejně nestihne.. Po těžkém komínu následoval vzdušný traverz v hladké stěně (asi nejhezčí místo cesty). Pak už byl vrchol na dohled. Leon si ještě zkomplikoval situaci neochotou nasadit mačky a šťavil se ve stěnce nad delšim ledem. Bylo kolem 14,30 a nám zbývalo ještě 3-5 délek, ale začlo to bejt nadějný. Délka traverzu a pak následoval výstup širokým komínem s ledopádem. Leon si nepočkal na druhou zbraň a nakonec ho přelezl s jednim piklem. Odtud jediná délka na vrchol.		A jak řekli, tak i udělali. Ještě před rozedněním si vyzbrojeni vykračují proti kolmému ledu a jistě by to byli nebyli vylezli tak rychle, kdyby se pod serakem pořád nepropadali kamsi dolů do tmy. Není příliš jasný jak se dostanou zpátky, nicméně stojí nahoře. Pak je potřeba vyšlapat ještě nějakej ten metr do sedla, který zastihnou krátce po východu slunce. Rozhled pěknej, ale oni jsou tu taky kvůli lezení, který na první pohled vypadá ještě o něco líp. Čulda má konečně příležitost užít si dovolenou, po třech až čtyřech dýlkách doráží k prstu, vypadá to že by to mohlo dneska vyjít, v takovejch podmínkách je lezení opravdu radost. LeoN si pak užívá krásnej kolmej traverz, bez lezeček s krysou legrace, ale první druhá třetí skobka, pocit sucha a bezpečí. Slunce se opírá do stěny a konečně plasčatka, velká, nad ní převis, paráda… ale co to tady… velké hnědé přesně to, pozdrav od našich slovanských bratří vzlínajících den napřed – a to pro jistotu přímo pod nádhernym štandem. LeoN zjevně nechápe a Kavkaz si vyslechne prvních pár ostřejších slov tohoto výletu. Nu což, forwardnou pozdrav do údolí, nechávájí tady většinu věcí a vyrážejí vzhůru. Překvapivě jen pár metrů, ocitají se na skalní břitvě a v cestě stojí mrcha kolmej gendarme. Mávaj dolu, ale všichni na ně kašlou, takže nezbývá než kus slanit a vybít tak těžce nabyté metry. Pokračujou dál, míjí ruský stan, kterej vypadá jak vytržený z kempu u Berounky a lezení je čím dál zajímavější, postup pomalejší, nebe zataženější, kroupy větší, hromy hlasitější, blesky blyštivější a sakra. LeoN se zrovna snaží dostat zpět na další gendarme, který přes Čuldovo naléhání nevzal „tim nádhernym komínem“ , když to začne blikat přímo nad nima. Tohle není nejlepší místo na dlouhý úvahy, fofrem dolu. Kousek nad ustupující dvojicí zdrhaj z vrcholu dva Rusové, škoda že jim u jejich stanu není dost času pozdravy oplatit. Při posledním slanění k plaščatce už se počasí vylepší, ústupu přestanou litovat až po třech hodinách kdy přijde další bouřka, která už jim zůstane věrná dlouho do noci. Zatímco Čulda pod převisem spokojeně oddychuje a jediné co ho možná trápí je, že „ftom spacáku vod raka je děsný vedro“, LeoN na kterýho už převis nezbyl si sugeruje, že mokro ve ždáráku vůbec nevadí a vzpomíná na své chabé znalosti elektrostatiky v souvislosti s nataženým fixem ze skalní věže do bivaku.
Báječné ráno v posranym bivaku Čulda ve svym živlu Poslední délky s ledopádkem Čuldův optimismus nás dovedl na vrchol
Konečně jsme stanuli na vrcholu pětitisícovky. Už jsme v to ani nedoufali. Chvilku jsme se kochali (příliš dobrá viditelnost nebyla), pojedli čokošku a začli slaňovat. Pominu-li menší problémy s hledáním štandů v traverzech, vše šlo dobře. Následovalo slanění širokým skalním žlabem, kde bylo možno najít mnoho skob se smycemi. Problém byl v tom, že nám začlo zamrzat lano a k jeho stažení jsme museli často spojit síly. Až za tmy jsme se dostali do sedla, sestoupili svahem a nad serakem našli smyci v ledu. Moc jme ji radši neprohlíželi a slanili z ní – vydržela – byly to abalakovy hodiny, které tam zanechali lezci před námi. Do stanu jsme dorazili ve 23:00, kde nás čekal již Jura. Další den jsme byli sice unaveni ale měli jsme strašnou chuť na pivo a tudíž jsme rozhodli sestoupit až do Bezinek. Tento plán dost narušoval Jura, který se chtěl ještě kochat, dlouho vařit atp. Přes to všechno se nám k večeru podařilo do kempu dorazit. Mezitím pod sedlem: Špicál se Šlachou se vydávají na sedlo Sella Přelejzání šeraků Špicálovic a ruská banda na cestě do sedla V sedle.. .. a kousek nad ním		Ráno je mokrý, studený, hnus jako vždycky. Kolem kupa novýho sněhu, takovýho toho bílýho svinstva, kterýho už tohle léto bylo až příliš a tak LeoN propadá podzimní depresi a pesimismu. Překvapeně z mokrýho spacáku sleduje jak Čulda v pogodě připravuje věci, balí ždárák a energicky vyklepává obě skelety… ze kterých mu ovšem v ruce zbyde jenom jedna. "To je pěkné nadělení", málem vyklouzne z LeoNa, ale naštěstí se ovládne a pronese jen: "A do prdele kurva..", nejsa tak obětí klasické lezecké literatury. Podobně košaté monology mu už pak zůstaly po celý den, leckdy by Hamlet záviděl. Bota však kupodivu zůstala viset za čerstvý sníh na malý římse kousek, asi deset metrů pod bivakem. Ouha zmrzlý fix nejde jen tak stahnout a tak si pro ni Čulda musí slézt po jedný noze jištěnej několika smycema. Povedlo se, ale všechno dobrý je pro něco zlý – musí se nahoru. LeoN (už ale opravdu nechápavě) sleduje jak se Čulda snaží vyprusíkovat na kolmý gendarme po totálně zmrzlym laně. Dopadne to přesně jak čekáte, fix nefix, stejně se musí zase slaňovat. Aspoň potkají ty sráče slaňující do údolí docela úchylnym způsobem- pomsta se nekoná, naopak jim ještě uvolňujou zaseklý lano aby je neměli na svědomí. LeoN si bohužel pamatuje jak nádherně to vypadalo včera na těhle místech a tak každý krok komentuje řekněme poněkud peprně… Čulda je však ve svym živlu a táhne a táhne a dokonce to „tim nádhernym komínem“ vezme, i když potom stejně slaněj tam kde se to obchází, přicházejí těžká místa a musej tahat bágl, ale co na tom. Už je celkem teplo a místo sněhu je tu voda. Zajímavá je až situace, kdy logický postup kolem hřebene nečekaně mizí ve zcela kolmý nelezitelný stěně a trvá nějakou dobu než Čulda stojící na odštěpu pochopí, že se fakt musí odrazit na protější stěnku a čímsi téměř převislym vylézt na něco co až příliš připomíná kolmou plotnu. Dobrá práce, daří se a přichází sněhová dýlka, kterou už si vezme na starosti LeoN. Spisovná čeština mu však vydrží jen do tý doby než se dostane na dost nepříjemnej ledovej úsek, není už kde nasadit si mačky a lano ho tahne do pekel. Vrchol se však už zdá hodně blízko, dokonce i LeoN už věří, že se to stihne a bojuje. Už se kupodivu hodlá přezouvat, zvolna snižuje četnost pesimistických keců, vrhá se s odhodláním do posledních délek a s jištěnim se nezdržuje. V cestě orgasmu stojí jediná zásadnější překážka a to menší ledopád – s jednou zbraní nezabiješ, takže ztěžka okolo, zato zuřivě. Po čtvrté odpoledne LeoN oproti veškerému svému očekávání stojí dva metry pod vrcholem a dobírá Čuldu. Ten jako první vstupuje na vrchol, nyní již těžko zpochybnitelné pětitisícovky – dnes je to Čuldův kopec. Vidět je pramálo, LeoN však už přestal remcat úplně, takhle vysoko halt v Alpách nebude. Hřeben vedoucí na Dychtau je velká výzva, ale dvojka musí dolu a to zase fofrem. Nastává tedy hledání pofiderních štandů, (co hůř) slaňování z nich, rychlé tmění, zamrzání lan a všeho, posilování stahovacích svalů a časem konečně zatmění. Slaňování bere po pár hodinách konce a zbývá už jen sejít k šerakum a důvěřovat hodinkám jistého Abalaka. A tak už kolem desáté hodiny večerní úspěšná dvojice vítána Jurou a teplým čajem nachází odpočinek v bezpěčí vyhřátého stanu bla bla bla ..

Návrat

(Čulda:)
Pro cestu do Čech nám měli zabukovat lístky na vlak, abychom se vyvarovali problémům. To se však nestalo jelikož jsme byli v „Rusku“. Proto jsme vyslali předsunutou hlídku (mě s Jurou), která měla v Pjatigorsku zajistit lístky na vlak. Vybaveni značným obnosem v americké mněně jsme jeli busem s našimi Belgickými kolegy do Nalčiku. Zde nás naložil jakýsi taxikář a za sto rublů dohonil autobus do Pjatigorsku, který nám právě ujel. V Pjatigorsku se nám podařilo uniknout dotěrným taxikářům a nasednout na „mašrutku“ (místní MHD), která nás dovezla na vlakové nádraží. Zde jsme nejprve něco pojedli a pak se vydali do čekárny, kde se Jura pokusil sehnat lístky. První zpráva byla optimistická : lístky jsou a budou stát 200 USD. Jura se taxikem vydal na tržiště, kde směnil dolary, po jeho návratu, zjistil, že to má háček a že ty lístky jsou mnohonásobně dražší. Po krátkém sčotu jsme se dopočítali, že naše peníze nám stačí sotva na cestu do Kyjeva a pak děj se vůle boží. Následovala další návštěva tržiště a měnění. Třetí Jurův pokus skončil tím, že se tam objevil jakýsi manager, který prý za úplatu je schopen sehnat nějaké lacinější lístky, Jura samozřejmě v bezvýchodné situaci se vším souhlasil. Chvíli po té co se vrátil, nás legitimovala skupinka místních policistů. Ti nám sebrali pasy a Juru odtáhli pryč. Situace byla dost napjatá, zůstal jsem sám s batohy, bez dokladů na nádraží (pravda s balíkem zbylých dolarů). Po hodině se Jura vrátil s tím, že ho bez tučného úplatku odmítali pustit. Nakonec nám manager zařídil poměrně laciný nocleh v místním nádražním hotelu. Večer jsme se pečlivě vyhýbali všem uniformám, zašli konečně na šašlíka a šli spát. Ráno nás trápila otázka co s příchozí bandou. Jelikož vlak odjížděl až 12:25 a autobus vyrážel z Bezineg už kolem 3h ráno. Kolem 8:30 dorazili, jenže než jsme stačili zrealizovat náš plán (dohodnutý s managerem) – přesun batohů do hotelového pokoje a rozptýlení se po městě - se zjevili neomylně známí policisté a že musej zaplatit, že my jsme taky zaplatili. Nakonec to 600,- rublů a dvě krabičky cigaret spravily. Manager nakonec dodal lístky, které sice byly o 100% předražené, ale o 1/3 lacinější, než původně nabízené lístky v kase.

	Vagon na heveru, dostat se tam je výzva		Vypadá to tu jako na nádru ve Lvově, ale snad jsme fakt doma...

Konečně jsme nastoupili do vlaku va vyrazili směr domov. Po 24h cestě jsme dorazili do Kyjeva. Cestou jsme ještě se marně snažili z Prahy zarezervovat lístky Kyjev-Praha. Po 24h cestě jsme dorazili do Kyjeva. Všichni jsme obrátili kapsy na ruby a dali do společné kasy všechny peníze různých měn co jsme měli. Večer odjížděli směr Praha dva vlaky, jeden přes Bratislavu a druhý přes Wroclaw. Do odjezdu zbývaly 2h. Složili jsem batohy na peronu a delegace se vydala do pokladen. Prví zprávy zněly : přes Bratislavu jsou 3 místenky v druhém vlaku nic.. Problém je, že skupinovou slevu dostaneme až od 9-ti lidí (to jsme sice byli, ale do stejného vlaku sehnat lístky, zřejmě nemožné). Po hodině už to bylo výrazně veselejší, sehnali se 3 lístky do Prahy (přes Wroclaw) a 6 lístků ve stejném vlaku, ale v části, která jede do Waršavy. Pozitivní ale bylo, že jsme se dostali do „civilizované Evropy“ kde nás snad nezavřou, protože nedostanou úplatek.. Všechny přebytečné věci jsme narvali 3 nešťastnikům ve vagónu na Prahu a při „přezouvání“ podvozků jsme jim odjeli. V Krakově jsme se snažili zakoupit lístky do vlaku eurocity (na hranice s ČR). Skončilo to zhroucením pokladní a zavření kasy. Vlak jsme doběhli a doufali, že lístky zakoupíme v něm. To se nakonec podařilo. Na hranicích jsme vystoupili konečně v rodné zemi, zakoupili lístky na vlak do Prahy. Slečna v kase nám vyhledala nejlevnější a nejrychlejší vlak a ke všemu vytiskla jízdní řád spoje. Něco takového nám po měsíci v Rusku připadalo jako zázrak. Zbylé peníze jsme utratili za večeři a pivo. Do Prahy jsme dorazili ve 3h ráno tj. o 4h dříve, než kolegové v přímém voze z Kyjeva. Zájezd se opravdu vydařil..