Kavkaz - Bezingi – 2002

Bezingská stěna je dlouhá jak kráva


Nejprve malé představení nejdůležitějších účesů účastníků:

Magnusek loví Magnusek - vyfotit ho v akci je takřka nemožné, i na snímcích pořízených teleobjektivem je pro značnou vzdálenost těžko rozeznatelný. Zde je zachycen při své tradiční náplni odpočinkového dne - lovu mravenců.
Knecht funí vzhůru Knecht - pro svou oblibu ranních nástupů je kamarády nazýván "noční šelma", podle kuloárních informací právě prostupuje kuloárem na Jangi-tau.
Juzek žere Juzek - při podstrčení vrchovatého ešusu a použití doby expozice 1/60 sekundy ho při troše štěstí stihnete vyfotit dříve, než odejde vařit.

Ajdam natahuje gatě Ajdam kozí bradka - unikátní snímek bez horní moirové vrstvy, prodáním negativů do přírodovědného muzea byla pokryta část nákladů expedice.

Špicál sedí Špicál - trpělivost růže přináší, sedmá hodina pokusu o výstup na Elbrus driftováním (vrcholu touto metodou bohužel nebylo dosaženo


Tak úvod máme za sebou takže hurá k vlastnímu denníku. Ten, jak je možná chytřejším z vás jasné, vznikal vynaložením nemalého úsilí celé osádky přímo v průběhu akce, tudíž na mě nechoďte s opravou gramatických chyb a podobně - jedná se o takřka přesný přepis se vším všudy. Jedinné co chybí jsou epesní originál malůvky u každého dne, k vidění pouze v originále.


Příjemnou zábavu.




9.7.2002 Cesta vlakem - den první

Tak se nám kupodivu podařilo odjet. Spřízněné (Van)duše nás doprovázely až na nádraží, ale dál se jim nechtělo. Ve vlaku je zatím pohoda - Juzek mě neustále rozesmívá hadím tancem a svádí to na otřesy vlaku. Ajdam se už od Pardubic ptá kdy budeme v Přerově, pak už je to prý kousek :). Svačíme pár karbanátků a JOJO Delfínky. V Přerově dokupujeme nejnutnější vybavení (pivka & Bravíčko). Je to naprosto hustej časák, bavíme se s nim první hodinu cesty ECčkem do Waršavy. Nejvíc nás zaujal příběh Stáňi (17) s názvem Stopařka - tenkrát poprvé. Jinak ECčko nestojí za nic, klimatizace nefunguje, místa je málo a navíc, jak název napovídá, je to Extrémní Courák, místy bys šel rychleji pješky. Trochu pospáváme, najednou šílenej zmatek a narychlo vystupujeme va stanici Warszawa Zachodnia. Je to uprostřed pole a tak chvíli šíříme paniku, že sme měli jet dál, ale pak nacházíme nádražní haličku a dobrý. Spí tu jeden naprostej borec na kožený brašně - Ajdam furt prudí, že bychom měli zjistit jestli není mrtvej. Juzek s Magnuskem vyrážejí někam do dáli kde tuší město rozměnit dolary, my ostatní si krátíme chvíli mariášem. Vlak do Kyjeva & Dnětropetrovsku nám jede va 21´09. Juzek si zapomněl lezečky a Ajdamovi právě došly karbanátky. To nám ten výlet pěkně začíná...
M & J se právě vrátili, přinesli jabka a navíc někde načesali pytel meruněk, no to bude sračka jedna báseň.


10.7.2002 Cesta vlakem - den druhej

Včera večer jsme nastoupili do tohodle ruskýho vlaku - je to rozhodně jeden z nejpohodlnějších jakým jsem kdy jel. Nejprve tu sice bylo šílený dusno (okna v kupé nejdou otvírat a na chodbě se otvírat nesmí kvůli kondicionéru), ale dneska je tu už příjemně chladno. V noci jsme přejeli hranice na Ukrajinu, celník se nejprve divil proč máme zařízený tranzitní víza když jenom projíždíme a pak nám jednu kopii zabavil, takže už máme jenom jednu - schválně jestli to bude stačit
Dopoledne jsme hráli Magnuskovy Horolezce - fakt šílená hra, úplně nás to vyčerpalo a tak zbytek dne spíme & jíme (snědli jsme Kyselé rybičky). Všichni si přeřizují hodinky o hodinu dopředu. I Ajdam který je má teprve od včerejška. Včera ráno totiž (v Praze na Hlaváku) s Juzkem zjistili, že nemají ani jedny hodinky. Oba někam odběhli a po chvíli se vrátil Ajdam s pěknými hodinkami za 100Kč od Vietnamců. Pár minut nato se ovšem vrátil Juzek s úplně stejnými hodinkami za 600Kč z obchodu. Dvoje hodinky ale nechtěli brát a tak Jiří ty svoje s výhodou zanechal v Praze. Teď (18:00) stojíme v Kyjevě a kluci se snaží zakoupit bilety z Dnětropetrovsku do Minerálních vod. Sem zvědavý s jakou se vrátí. Jo a meruňky byly super, akorát při splachování záchodu crčí voda i ze stropu takže se člověk zároveň osprchuje. Rozhodli jsme se zavést novou rubriku *Myšlenka dne* (Jiří): "Ty vole, stejně je to divný že furt žerem a pak se rozpadnem na prach."

[Ajdam] Lístky jsme nekoupili - v Kyjevě si lístek z Dnětropetrovsku nekoupíš. Zato jsme koupili pět plechovkáčů v "Ťuťun alkohol" za 10 babek, který Magnusek získal výhodnou směnou za dva doláče. Za zbejvajících třicet fufníků Knecht vysomroval záchod. Špicál zůstal ve vlaku a pěkně si zašíboval. A Magnusek zjebal bábu v pokladně 41 že neprodá lístek do Dnětropetrovsku.


11.7.2002 Vlak Dnětropetrovsk - Minerální vody

*Myšlenka dne*(Mg) "Vono to jede i když to stojí!" V půl šestý jsme v Dňp., máme dvě hodiny času na přestup. Kupujeme lístky (dohromady 129$) a vyrážíme omrknout město. Jezdí tu české tramvaje a dokonce i metro. Na místním tržišti v oddělení ředidel se ztrácí Knecht, ale jenom na chvíli. Zpátky se vracíme přesně načas a nasedáme. Vlak je opět kupálnyj. O zábavu se v něm starají desítky překupníků, obchodujících většinou s porcelánem. Měníme u nich 100$ v kurzu 30 rublů za 1$. Děžurná se nám snaží prodat povlečení, ale Magnusek nekompromisně odmítá, takže má smůlu. Sympatickou spolucestující se snažíme nalákat na gumové medvídky, což se ovšem nedaří, a tak sníme rovnou ještě další kyselé rybičky. Ve dvě jsme na hranicích s Ruskem. Celník dost prudí že nemáme Voučr a navíc se mu nelíběj naše fotky (asi neni gay :). Ajdamovo důrazné a mnohokrát opakované "mi nělaminovali!" situaci řeší a tak můžeme rovnou pokračovat. Pár hodin úspěšně simuluju žaludeční nevolnost, ale pak už si mě nikdo nevšímá a tak toho nechám. Celé odpoledne nám ve vlaku vyhrává ruská muzika, dost mi připomíná italskou. Jdeme spát až dlouho po půlnoci jelikož se musí dopít Knechtův Jim Beam.


12.7.2002 Minerální psychická lázeň

V půl čtvrtý ráno nabíráme vodu ze samovaru (na čaj) a vystupujeme v Minerálních vodách. Teď stojíme v nádražní hale a je tu dost zmatek. Na napsaný vlaky nám nechtějí prodat lístky, milión pochybnejch taxikářů nám nabízí odvoz, sem fakt zvědavej jak to dopadne. Sou hrozně vlezlí a tak je na ně Magnusek celkem drzej, schválně jestli dostane přes držku teď nebo hned. Rozhovory se nesou asi v tomto duchu (přeloženo do češtiny): "Rozumíš mi? Ne! Slyšíš co ti říkám? tady vám žádnej vlak do Nalčiku nepojede. Já tě neslyšim. Jakto že mě neslyšíš? Protože nechci vole! Odkud jedete? Odnikud nejedeme. A kde ste se tu teda vzali? Jenom tak sme se tu zjevili ... "
Když se nám podařilo odehnat většinu prudičů jde se Magnusek s Juzkem porozhlédnout po okolí. Nějaký borec s kalašnikovem je trochu vystraší, když chce aby s ním šli do ústraní, ale pak jim poradí nejlevnější "cestu" do Nálčiku. Mašrutkou od vlakzalu na aeroport u kterého je autozal a z něj busem Nastupování do mašrutky (minibusík) chce ovšem trénink. První je plná důchodců dříve než stačíme zvednout baťohy ze země. U druhé už chytře blokujeme dveře ze všech stran, ale řidič nás s baťohy nechce vzít. Třetí bude naše za každou cenu. Ajdam odstrkuje bábušku batohem a ta je vzteky bez sebe. "Stop! Ja iděm, agresívno" vykřikuje na celé kolo, ale nikdo si jí nevšímá. Vítězíme s ní společně na úkor ostatních. Platíme 50 rublů. Cestou nás staví milícia a ptá se do pléna kam jedeme. "Každý jinam" zní odpověď (v busíku je 12 lidí) což policajtům stačí. To sem fakt nepochopil. Na autobusáku zrovna stojí autobus do Vladikavkazu, co staví v Nálčiku. Vyslovená klika - je to sice vrak ale to neva. Bus nás stojí 500 rublů, překupníci na vlakáči nabízeli odvoz za 30$, to jsme teda moc neušetřili :-(
V Nálčiku nás okamžitě odchytává policajt a chce pasy. Trochu se zdráháme mu je ukázat a on prudí ať s ním jdeme na stanici. Magnusek ho odbíjí tím že nemá policajtskou čepici, a tudíž s ním nikam nepůjdeme. Hošík odbíhá a zachvíli je zpátky s pýchou v čepici. Mezitím nám místní omladina říká že je to pjeknej kretén. Chápavě krčíme rameny, co můžeme dělat. Na stanici chtěj vzít někoho stranou ať si vybalí, že ho spruděj. To tedy rozhodně odmítáme s tím že jsme skupina. Pak pruděj ať položíme všechny zbraně na stůl, pistole a tak. Sou to fakt hovádi. Ajdam jim ukazuje svůj kapesní nožík. Kontrolují co máme v kapsách, ale do peněženky si teda koukat nenechám chlapci. Nakonec s úsměvem půjčují Magnuskovi čepici a můžeme jít. To je síla. Některý lidi sou prostě divný. V autobuse nám zase jeden děda hrdě vyprávěl, jak byl v čechách "bojovat" v 68, že má doma kila výbušnin, a že kdyby nás potkal venku tak nás rovnou zastřelí. No, byl trochu nalitej, ale celkem sme mu věřili.
Ajdam s Juzkem vyrazili na záchod kde se má platit. Hajzlbábě dávají dva SSSR ruble co už 10 let neplatí a tvrdí že je zrovna koupili od překupníků ve vlaku. Chudák bábi jim ukazuje ja teď vypadají peníze a pouští je bez placení. Za chvíli na záchod vyrážíme my ostatní (staré rubly jsme si vzali od Juzka) a scéna se opakuje. Magnusek navíc sráží paní do kolen tvrzením že sme tědlech starejch rublů nakoupili 200 :-)
Naše vyřizovací ajmgarda zvítězila i ve vyřizování propusku do pohraničí, na zuper, teď už chybí jen jídlo a bus do Bezinek. Nejistota, zda bus nechybí dnes definitivně nás přinutila k pronajmutí mrzkého droškaře, ovšem nikoli troškaře jak se ukázalo při opakované licitaci o ceně přepravy. No aspoň pakůpení produktů proběhlo za jeho asistence velmi čile, ochutnávka kvasu z cisterny a šátečků za rubl máme plnej pytel. Přežrán usínám naložen v herce. Až vejklep z bezinek do alplágru mě probral, to musí zbudit i mrtvýho. Jímž se mimochodem málem stal řidič při dalším výlevu o prachy. “Ty igráješ habaďůru!“ odhalil ho sveřepý Magnusek a výhružně se k nebohému řidiči blížil se šutrákem v ruce. Aha, jenom odklízí cestu, přecjen je to lidumil. Stejně sme nakonec vyplázli 65 baků, prostě hustě přeplacený.
V podvečer konečně v kempu a dokonce ne sami, spřízněná banda jablonečáku tu už zjevně dlouho horolezí, soudě podle počtu prázdnejch lahváků vokolí stanu. Nasáváme (atmosféru) a těšíme se na pořádnou akci, třeba už zejtra?



13.7.2002 Ullu-auz-baši - aklimatizeční výlet

Ullu-auz-baši Pro správnou aklimatizaci je potřeba vhodný ne moc náročný vrchol. My jsme se inspirovali knihou Expedice Kavkaz a tudíž jdeme na Ulluauzbaši 4679m jižním hřebenem, obtížnost 3A. Dan sice říká že nám to náčalník asi nepovolí, ale jelikož ho v místnosti KCP nepotkáváme tak je to v pohodě. Máme to rozfázovaný na víc dní takže ráno nic nehrotíme a vycházíme až v půl dvanáctý. Pěšinka k ledovci Mižirgi vede přes loučky s neuvěřitelným množstvím kytek a tak je na co se koukat. Zatím nic nefotím, říkám si že na to je času dost později. Rozvážným krokem (hlavně se neunavit) stoupáme vzhůru, dáváme i pár pauziček, ale přesto jsme na místě plánovaného noclehu (poslední loučka pod ledovcem) už v půl třetí. Řešíme zda nejít rovnou dál do plánovaného campu 2. Nejsme unavení, ale 1700 vejškovejch metrů denně není zrovna správnej aklimatizační postup a tak radši zůstáváme zde. Po půl hodince stejně začíná pršet. Zalezlí ve stanech čekáme do půl pátý a pak se jdeme ještě "trošku projít" vejš. Výšvih ledovce se obchází zleva, kličkování mezi trhlinama se střídá s blátosutí (jako kdybys zadělal na beton). Neni to nic moc, (ne)chci to vidět zejtra s baťohama. U chcíplýho kozorožce, kterej pěkně smrdí, posedíme a obdivujeme severní stěnu Dychtau s monstrózními séraky. Krásné divadlo nám dělá maličká část jednoho z nich když s ohlušujícím rachotem prosviští až dolů. Jdeme ještě kousek dál za ohyb údolí k východu, ale stejně neni dál vidět a tak otáčíme (je skoro sedum). Dolů střídáme slalom se sjezdem na botech, občas tréninkově něco přeskočíme, no s báglem to bude opět zajímavé. K večeři nás přichází navštívit stádečko kozorohů, ale ochutnat jim nedáme (od rána jsme nejedli). Docela se ochlazuje a tak všichni zalezli do spacáků. Obloha je jak vymetená, ráno bude opět azůro. Jéje, zapomněl jsem zmínit kontrolu tepu nahoře na ledovci. Měl jsem 39/půl minuty, což mi přijde v pohodě, kluci hlásili i 53. Tak dobrou, stejně už je tma a mrznu.


14.7.2002 Ulluauzbaši - přesun do campu 2

Schod ledovce mižirgi No tak sem se trochu seknul, celou noc sice jasno bylo, ale ráno je pořádná deka (jak by řekl Jiří). Vyrážíme v půl devátý, jdeme rovnou ve skeletech, trekovky a pohorky putují pod šutr. Využijeme je zase cestou dolů. Jde se podezdřele dobře, blátosuť je poránu ztvrdlá a na sněhu se jde ve skeletech mnohem jistěji. Zanedlouho jsme opět u chcíplýho kozorožce, stále tu je. Jdeme dál brutálním suťo-kamenolomem, kde si o pěšince můžeme nechat jenom zdát. Můžeš jít kudy chceš - všude to jde stejně blbě. Obcházíme nepříjemný výšvih ledovce, ale nad ním je samozdřejmě další, mnohem vyšší. Odštípnuté ledové bloky tu spolu s trhlinami tvoří slušné bludiště. Navazujeme se a pomalu se proplétáme vzhůru na platíčko. Při pauzičce klábosíme o nekvalitách maček 2F, kritizujeme je dobrých deset minut. Nakonec se Knecht zamyslí a s duchapřítomným výrazem prohlásí: "Jo, sou to dobrý mačky, akorát nesmíš šlapat na kameny."
Proplejtačka trhlinama Další schod v ledovci vypadá tak hustě, že radši odbočujeme do kuloáru vlevo a jím šlapeme nahoru (šílenej stoupák). Ukazuje se, že tak chodí všichni, a tak nahoře v sedélku nacházíme několik bivakovacích plošin a dokonce je to náš Camp 2. To je radosti že už dnes nemusíme dál! Je půl třetí. Opalujeme se, jíme, tavíme sníh na vodu, pospáváme - prostě pohodička. Jsme skoro ve čtyřech tisících, ale tepovka je stejná jako včera (78, Magnus 62 :). Schválně jaká bude ráno. V půl sedmý přichází bouřka a sníh s deštěm. Řeč jde o tom, jakej to bude humus, až todle chytneme někde ve stěně a ne pěkně ve stanu jako teďka. Magnusek s Knechtem si stěžují na bolesti hlavy, že by přecjenom ta vejška byla znát? Ráno chceme vstávat ve čtyři a tak brzo zaléháme.


15.7.2002 Ullu-aus-bashi - vršek

Myšlenka dne: Špicál - "Měl sem ty špagáty kolem břicha, ale hrozně mě škrtili taxem si je omotal kolem voka."

Ráno v severní stěně Dychtau Naše první společná noc ve stanu. Ve třech je tu pěkně útulno, ale kupodivu se všichni uvelebíme líp, než v EC z Přerova do Varšavy. Ze slastného rozjímání, proč proboha nemůžu usnout, mě vytrhne až budíček ve 4:00. Kluci taky nespali. Jiří v druhém stanu taky kolegiálně nespal, navíc ani nepříjmá potravu a vůbec mu chybí některé základní projevy živých organismů. Malá vsuvka - Špicál 62, Juzek 98. Jdem tedy nahoru ve čtyřech. Rozlosování do dvojic zajišťují boty - Špicál a já škarpy, Knecht s Ajdamem Trezety. Vyrážíme asi v 5:15. Sníh docela umrzl, přesto je to do sedla Kundun-Mishirgi (4250) slušnej vopich. 7:15 jsme v sedle, počasí se ještě nestihlo zkazit, panorámata, chlastáme, zdobíme se matrošem. Cesta je naštěstí prošláplá, dokonce i ze sedla na vršek, takže brzy bujaře vyrážíme správným směrem. Zatim nejistíme, uvidíme co bude vejš. Sem tam skalní výšvih, jinak nekonečnej vopich sněhem, navíc ta vejška, jsme příjemně unaveni. Poslední výšvih je fakt ekláč, skoro do převisu, radši do něj napřed vyhecuju Špicála. Je OK, 9:38 jsme nahoře, matroš a špagáti netknuti. Poezie na vrcholu Nastává chvíle na vrcholového lachouta - Špicálův Bráník jistě dodá pocit domova. Už už se do něj pouští piklem, když mě napadá zkusit jeho univerzální jistící nástroj reverzo. Na otevírání lahváču je jako stvořený. Za chvíli dolézají Trezety, fotíme, chlastáme a zdrháme dolů jižním kuloárem. Břečkoidní sníh v něm obsažený je hotovým požehnáním pro naše unavené tělesné ostatky. Každou chvíli po pás do břečky, nohy nejdou vyndat, co víc si můžeme přát. Špicál místy nasazuje svůj obávaný řitní skluz a nutí mě prchat břečkou před masou valící se jím uvolněné břečky. Zpátky ke stanům se připotácíme asi ve 12:00, začíná sněžit. Jiřímu je líp, super, dolů můžeme až zítra. Trezety vychutnávají sestup do posledního okamžiku. Knechťák přichází asi za 3/4 hoďky, vypadá koženě a s úsměvem nám sděluje, že kdyby byl tohle tušil, tak by se na to býval vysral. Ajdam se snaží závěrečnou rovinku a stoupání předriftovat, moc mu to nejde, nakonec se dopotácí po svejch, ale není na něj pěkný pohled. Kydá víc a víc, prcháme v palátky a chlastáme a těšíme se na předposlední požer, kterým disponujeme. Ajdam je za chvíli jako rybička a ftírá se k nám na mariáš. Brzo ho ale ženeme ven - hned je tu spousta místa - tož vaříme a lehce večeříme. Po večeři mrtvo a hlad, krájim tužku a smrdim tyhle tlachy. Špicál prej, že hlavně neopomenout fakta, taxe eště ptám, kolik sme to měli tep na vršku (vim že oba stejný), ale zapomenu to napsat. Tak aspoň teď: 82.


16.9.2002 Sestup do base campu.

*Myšlenka dne (Knecht) "Sežer tu rybu!"

Ajdamova kavkazská idyla (foto Vilém Heckel) Konečně sem se pořádně vyspal. Nad ránem dokonce přestal celonoční sněhoprš, takže můžeme v klidu vylézt ze stanů. Je slušná kláda, to by byl táboráček :-). Zmrzlé nohy překvapím navlečením mokrých ponožek a nacucaných skeletů, ale z šoku se brzy vzpamatují, přecjen jsou ode mě zvyklé na ledacos. Kolem deváté je dojedena tradiční minisnídaně (2 yum-yumky do tří lidí) a můžeme vyrazit. Máme docela hlad (a žízeň), ale nestěžujeme si - Juzek s Ajdamem jsou na tom ještě bídněji. Při plánování jídla nejspíš zapomněli vynásobit množství dvěmi a tak drží neplánovanou dietní kůru. Jejich jedinné pořádné jídlo (předfčerejší večeře) bylo ke vší smůle tak chuťově odporné, že je se slzami v očích chtěli vyhodit. Naštěstí je zachránil Magnusek, který si na cmundě výtečně pochutnal, a tak je hřál alespoň pocit dobrého skutku, nakrmení hladovějícího ubožáka.
Baťohy jsou kupodivu docela lehké a klouzačka dolů příjemně uklouzaná. Navázaní se proplétáme bludišťátkem (už vypadá trošku jinak než minule) a po předních hrotech slézáme ledíky (levou zadní). V místech kde už "není potřeba" se jistit se odvazujeme. Magnusek jako vždy nejlépe namazal a je v předstihu patnáct délek před pelotonem. Nedostatek adrenalinu v krvi ho ovšem nutí zběhnout od dostihů k výsadkářům. "Magnusek někam spadnul, najednou zmizel!", slyším volat Juzka a na moje nechápavé "cože??" (že by vtip?) dodává "bez prdele!". Běžím dolů a skutečně, stopy končí v černý díře. Naštěstí je vidět Magnuskův baťoh tak půl metru pod okrajem a duši rozehřejí jeho peprné nadávky. Stojí rozkročen v komíně nad slušnou šluchtou. Za chvíli je venku, to byla zase jednou klika! Spíš než ledovcová trhlina to byla taková kamenná díra zakrytá sněhem.
Dál při sestupu se už nic zajímavého nestalo, jenom Ajdam si po přezutí do pohorek, čumíce na kozorožce, vyvrknul kotník. Stáhli sme to obinadlem a on jde vklidu dál, jako by se nechumelilo. A ono vskutku nechumelí, asi budeme od sluníčka krásně spálení. Kolem jedný hodiny sme v kempu. Partička z jablonce je zde také. Magnuskovu chabou historku o pádu do trhliny naprosto smazávají vlastní příhodou z Bezingského ledovce. Tomáš se včera propadl v místech kde se běžně nejistí (pochopitelně nenavázaný). Proletěl desítku, poté se mu baťoh zašprajcoval na sněhovém můstku. Zůstal viset za nohu skříplou pod baťohem a jednu ruku, která mu zůstala navlečená v ramenním popruhu. Pod ním už jen tma. Bez maček a cepínu se vyvlékl z batohu, rozepřel v komíně (!), a čekal až ho ostatní vyprostí (vcelku komplikovaně - neměl sedák a začala bouřka). Slušný psycho. Má polámaný žebra. Voproti němu je Magnusek naprostá nula.
Brutálně žereme. Tři ešusy kolínek a rýže s konzervami rybiček a fazolí nás vůbec neuspokojí. Naštěstí je otevřeno ve skladu, kde se nakupuje na účet Adama Bubleho, prý to zaplatí než budeme odjíždět, uvidíme :-). Co sme koupili (a hned snědli): banány, kefír, salko, cibuli, kilo sejra, ananas, karamelový med, sušené pivní rybičky, kvanta chleba. Tu rybičku sem nechtěl sníst, odtud myšlenka dne. Večer vyrážíme do ВАРu na pivko a zahrát mariáš. Dáváme si Валtиky za 20R. Atmosféra je pohodová - hrají na střídačku Pulp Fiction, Stinga, regéčko & tucno. Ke slovu přichází i kytara. Ruské dumky ale rozhodně nejsou odvozeny od akční hry DOOM, jeden by u toho usnul. Další pivo zkoušíme TEPEKa, hnusnej patok. O jeho vypití bojujeme nejméně hodinu. Pomáháme si moravským "Dobré tépek!". Léčíme se výtečnou vodkou a zapojujeme se do tanečního reje Petěrburské omladiny, prostě pohodička, táhnem to s nimi až do tří. Nejvíc se mi líbil lidový tanec pracovně mnou nazvaný "obíhačka".


17.7.2002 Resťák v táboře Bezingi

Inu resťák potřebujeme jako sůl, po včerejšku nám třem "pařičům" není úplně nejlépe a návštěvy záchoda jsou podezdřele časté. Jinak je vcelku klid, máme dnes objednáno jídlo (snídaně-oběd-večeře), v mezičasech svačíme, paříme klasickou digihru "vajíčka", pospáváme, Magnusek trénuje na hrazdě, plánujeme brutální 10-ti denní výpad do Rakouského bivaku (a výstupy na Jangi-tau & Dych-tau), plníme si bomby, dokupujeme jídlo, oblečení atak. Legraci si užijeme i psaním pohledů. Jen ten celodenní pochod s šílenou krysou na zádech zítra nechci vidět, alespoň že to není šílená kráva.

*Scénka dne* Knecht se vrací z procházky a povídá: "Sem se hezky prošel, akorát to cestou na mě zase přišlo a musel sem se vysrat." Ajdam na to: "A kdes až byl?", Knecht: "Ále, hned vedle cesty." :-)
Večer jsme si v baru dali pivo Doktor Diesel a bylo docela dobrý. Po tradiční vodce se Juzek s Magnuskem zmocnili kytary a zpěvem provokativních ruských písní málem vytvořili společenské faux-paus. Jo a snědli sme žužu Papoušky, zatím byli nejlepší.


18.7.2002 Den Šerpy

*Myšlenka dne* Juzek: "Oblaka jsou vlastně takový pozdravy z hor."

Pochod po bezingském ledovci, v pozadí Gestola Tak bohužel, Juzkovo přání neprobudit se do dnešního dne se nesplnilo, a po šestý vstal čilý jako rybička. Dnes je v plánu přesun do Rakouského bivaku (cca 10 km převážně do kopce), s kompletním vybavením a jídlem na 10 dní. Přebalování nám trvá hrozně dlouho a tak vyrážíme až v 9. Přes veškerou snahu sou bágly krutě těžký. O vlastním pochodu nemá smysl se moc rozepisovat - prostě pořád šlapeme a šlapeme (ve skeletech), nejprve sutí, pak po ledovci, který je ovšem pokryt zamrzlými kameny, takže se de krásně špatně, jedinným zpestřením je kličkování mezi trhlinami a každou hodinu a půl pauza na jídlo. Na chvíli se i navazujeme a razíme přímo přes trhliny hlava nehlava (dopadová noha dostává slušnej kouř). Ve čtyři jsme konečně na místě. Je odsud vidět krásně do stěny Jangi-tau, kde chceme zítra a pozítří (doufám že né dýl) lízt hřebínek za 4.B. Válečné přípravy neberou konce, budíček je stanoven na 1 hodinu, no to je radost.


19.7.2002 Mašrůt na Jangi-Tau, píše Knecht

Vždy s úsmevom, za zády Dychtau Do nového dne, který trvá bohužel teprve 1 hodinu, mě budí nepříjemně pronikavý pípot mojich hodinek, který nikdy neznamená nic dobrého. "Kurva to snad není možný", říkám si, touhle dobou chodím normálně do postele. Jenže možný to zřejmě je, protože do stanu vtrhne nepříjemně čilý Magnusek se slovy "Vstávejte volové!". Balím svojí krysu, oči ještě slepený, krysa nepříjemně bobtná, ačkoli se mi zdá, že v ní nic není. "Knechte pojď žrát", vábí mě Magnus k ešusu jeho milované Yum-Yumky, dnes ovšem zpestřené štanglí sýra, který sem včera Magnusek za neustálého pičování na účet těžké krysy vynesl. Dožrali jsme, hmmm, poslední příjemná činnost dnešního dne, moje myšlenky mi říkají něco o posteli, no místo toho řadši opakuji to co dělají ostatní. Rozsvítím čelovku, hodím krysu na hrb, "no ty vole co jsme ti udělali" zasténají moje obratle, ale snažím se je neposlouchat, držte kluci. V předvečer dneška jsme naplánovali cestu přímo přes ledovec, přes ten největší hnus, poněvadž jsme líní to obcházet. Teď je půl třetí, balancujem na prvním séraku, tma jak v prdeli a Juzek jde první, trouba. No prvních deset minut zvládl docela dobře, ale pak nastává přelez ledového můstku nad hladově zející trhlinou. Se slovy "tohle není možný, musíme se vrátit" s Juzek obrací. Minutu na to co jsme ho slovně znásilnili se do toho s nechutí, za doprovodu vybraných slov, pouští. No nic moc. Nejdřív slez dolů na můstek, přechod, no a pak 2metrový výšvih. Špicál jenom heknul a už se houpe na cepínu, protože můstek neudržel váhu jeho krysy. V půlce ledovce, stále úplná tma, nás náhle překvapilo jezírko s potokem. Juzek si nabral do bot, ale prej v pohodě. Pak už to bylo pěkně monotóní. Výšlap do kopce na několik hodin, hekání, nadávání a kurevská kosa, která mne uchránila před fyzickým kolapsem. Ledovec skončil, odvázali jsme se, výšlap sněhem pod skály, no už začíná lezení. Sekce lehkých volných kamenů se lezla volně, jakožto nakonec celý výstup. Zase táhnem fůru matroše a užovek, pro změnu k hovnu. Časově jsme si lichotili, nástup k okrajové trhlině psaný 6 hodin jsme dali za 2,5 hoďky. No však se mi taky málem sekla pumpa. Vody bylo po cestě hafo a tak jsme se v dolní půlce pěkně nalejvali. Po několika délkách lezení na mě, Jiřího i Ajdama přišlo sraní, které se ne a ne podívat na svět, takže jsme proces několikrát opakovali. Já v další délce, Jiří nevim, no a Ajdam si to hodil deset metrů pod vrškem za ledového větru. Sólista knechťák V cestě začínalo být pomalu jasno. Lezli jsme Severovýchodní pilíř za 4B z roku 1883. Ze začátku byl trochu zmatek kudy nastoupit, ale poté co jsme se dostali na pilíř nebylo pochyb. Magnusek se Špicálem jako obvykle pomalu zvyšovali náskok, zatímco my tři jsme kromě chytů hledali ještě kyslík a nepřetržitě kolabovali. Výhledy byly fantastické. Dych-Tau jako na dlani, Ščara ještě líp, výhled na Magnuska byl mizivý až se mi ztratil v dáli, občas jsem zahlédl Špicálovu krysu a prdel. Jediné co mi kazilo požitek z výhledů bylo dohánění kyslíkového dluhu. Takhle jsem se produsil až na hřeben do míst plánovaného bivaku. Sedim na šutru, žeru a koukám že stopy na vršek už jsou prošláplé a tak si lehce zakleju: "ty vole, ty dva snad sypou", a taky že jo, den před výstupem jsem je viděl jak si píchli nitrožilně Ťerek. Krysu nechám na bivaku a nahoru jdu nalehko. Už se zvedám když se zpoza kamene zvedne Magnusek se slovy: "no to snad ne, ten čurák sedí tamhle za šutrem a já tady jak pičus vařim pití". No než jsem se toho šumáku napil, tak ho radši zkopnul botou z vařiče. Následovala salva vybraných výrazů. Juzek s Ajdamem se taky přihrabali, bylo asi půl dvanácté, plácli jsme sebou na károšky a pomalu umírali. Asi po hodině jsme se sebrali a šli na vrchol. Bylo to těžký vstát. Sluníčko pálilo, těla byli po smrti, leželo se nádherně. Nevěřil jsem, že se na vrch dokopu, zvláště poté, co jsem prošlapával stopu a bořil se až po pás. Chtěl jsem se ujistit, zdali to co vidím před sebou je už vršek a z nedostatku kyslíku jsem pronesl něco takového co se stalo myšlenkou dne: "To na vrcholu je vršek?". Vršek s úsměvem smrtky Po hodině a půl klení a pičování stojíme na vršku, bohužel pouze čtyři. Ajdam podlehl sračce deset metrů pod vrcholem a tak na něj čekáme v ledovém větru a kocháme se výhledy do Gruzie. Souběžně s námi dolezla na vrchol i trojka, kteří vypadali jako děsní bouchači, ale vyklubali se z nich pěkní šašci. V ksichtě byli natření tak, že vypadali jako mrtvoly. Jeden z nich byl zvědavý a tak s náma prokonzultoval všechen matroš. Jistili se velmi originálním způsobem, který bych nazval heslem: "Když zemře jeden tak všichni." Teď už je ale půl pátý, k véče jako obvykle kaše br, ta je ale brr. No a lezeme do žďáráků. Spíme skoro v pěti litrech a je pohoda, akorát fouká mrazivý vítr. Mezitím přišli naši kolegové a postavili si neuvěřitelně bolavej stan, který vypadal jako když ho podpírají vlastníma zádama. No usnul jsem jako když mě zastřelí ruskej voják.


20.7.2002 Sestup z Jangi-tau

Tutovej lokr a prádelní šňůra Noc byla docela příjemná, celou dobu jasno, jenom ta karimatka to nějak nezvládala - odspodu mi bylo docela chladno. Zato můj žďárák od Raka se ukázal jako nejlépe aklimatizovaný a celou noc ukázkově dejchal, tudíž narozdíl od ostatních nemám mokrý ani namrzlý spacák, pohoda.
Vstáváme chvíli po rozednění a je dost zima. Než se však stačíme najíst a odšroubovat vejvrtky co s nima byli někteří z nás přikurtovaní, sluníčko už se vyplazí nad obzor a rozehřeje naše zkřehlé duše. Mám nějak špatnou náladu, nevím jestli je to únavou, vejškou, dehydratací, nebo obavami ze sestupu. Nejspíš od každého kousek. Začínáme sestupovat (cestou výstupu) a ukazuje se, že je to přesně takovej humus, co jsme čekali. Slanění z pochybnejch hrotů a starejch smyc co vypadaj jako prádelní šnůry se střídají se slézáním sněhových žlábků a šíleně lámavých stěnkosutí. Cestou nahoru bylo aspoň většinou poznat co drží a co ne, dolů je to trochu sázka do loterie. Sníh ve žlábcích je měkký a moc nedrží (možná drží, ale já mu nevěřím), ve stěnkách se bojím abych něco nehodil na ostatní (nebo abych něčím nedostal já zhora). Navíc dole netrefujeme cestu výstupu a jdeme jinudy - no zkrátka mrcasíme se v tom skoro pět hodin. Dolů na ledovec dorážím značně psychicky vyčerpanej, ostatní vypadají celkem v pohodě (možná jenom vypadají?). Dokupy mě dává supr oříšková čokoška Orion (neplacená reklama). Tipujeme si, jak dlouho nám bude trvat cesta přes ledovec ke stanům do Jangi-koš, tentokrát nejdeme přímo, ale oklikou pod Šcharou. Všechny odhady jsou značně pesimistické, o to příjemněji jsme překvapeni časem 1:18 (vítězím odhadem 1:59), tudíž jsme v půl třetí u stanů, sláva. V rakouském bivaku všichni hodnotí náš výkon jako "bystroj", jen náčalnik varuje, že jestli se nám na Dychtau (náš další cíl) zkazí počasí, tak to taková 'pohoda' nebude. Žereme a hrajeme mariáš, začínám docela tuhnout, eště ze je zejtra resťák.


21.7.2002 Oddych v Jangi-koš

Dychtau, oba hlavní pilíře jsou naším zítřejším cílem Dneska máme línej den. Rozvalujeme se na karimatkách na sluníčku a pospáváme, zatím netušíme, že je to na dlouhou dobu poslední opalovačka. Sem tak malátnej, že dojít do naší jídelny "U otočenýho hovna" mi dá docela zabrat. Chody jsou tradiční - kolínka, fazole, tušenka, brkaše, šproty, yumyumky. Po jídle se opět rozvalím a věnuji se pozorování okolí. Kromě Bezingské stěny (mám ji jako na dlani), jsou nejzábavnější kozorožci. V okolí rakouského bivaku jich žije celé stádečko, lidí se moc nebojí, a tak jsou tu vítanou atrakcí. Knecht za nimi furt pobíhá s foťákem a snaží se ulovit co nejlepší 'kus'. Když se ale přiblíží na méně než dva metry, vůdce stádečka výstražně pískne, a všichni odběhnou o kousek dál (včetně Knechta bažícího po úlovku). Nejroztomilejší jsou mláďata, která navíc uměj krásně mňoukat - než jsme na to přišli, furt sme hledali ty zatracený kočky. Tedy ty živý, ne kovový co si přiděláváme na boty. Knechta mezitím pobíhání omrzelo a tak nasazuje tajnou zbraň - jde na záchod. Všichni se kolem něj zvědavě seběhnou (no všichni ne, pouze kozy) a hned může fotit dle libosti.
Náčalník Saratov tu momentálně dohlíží na stavbu Sputniku, bude to druhá bivakovací chatička. Zdá se nám trošku maličká, tak pro tři lidi. Je to pohodář, asi má hodně nalezýno, dole v campu radí lidem kam jít a kam ne. Já bych to teda dělat nechtěl, moc možností kam jít lízt tu zase neni, takže celkem stereotyp. Myslim že rád vypadnul sem nahoru. Zrovna vyřezává z klacku rukojeť na kladívko a vypadá spokojeně. Pak si vezme vysílačku a snaží se něco dohodnout s basecampem. Rozumím mu jenou "tady saturn, tady saturn" a "čechy došli" - to jako že my jsme se už vrátili.
Jelikož mám trochu rýmu, tak si kapu do nosu nasivín. Účinek je vskutku okamžitý, teče mi krev, jako bych dostal pěstí. Pro jistotu to za hodinku zkouším znova - efekt na sebe opět nenechá dlouho čekat. Nejspíš jsem si špatně přečetl příbalový leták. Magnusek si myslí, že bych se měl poradit se svým lékárníkem.
V osum jdeme spát, čeká nás výstup na Dychtau pravým jižním pilířem (5A). Všichni do nás hustí, že se to chodí na tři bivaky, ale to nás ani nehne. Rychlost je heslo století. Naše plány se snaží překazit skupina rusů, vesele nám halasí kousek za stanem, ze spánku holt nebude (skoro) nic. Z vedlejšího stanu slyším nadávat Ajdama, prej netušil že si staví palátku na Václaváku. Však počkejte, hned jak vstanem (o půlnoci) vám zazpívám "pražákům těm je tu hej!", uvidíte zač je toho loket.


22.7. Dychtau - južný kontrforst, píše Magnusek

Konečně pořádný lezení Abychom se vyhli ranní rozespalosti a únavě, vstáváme v 0:00:00. Soukáme do sebe poblífku a lehce po jedné těžce vyrážíme (po dvou). Origoš cesta stoupá pod stěnu dlouhým obloukem zleva, my jsme si ale z Jangi-tau vyhlídli príma zkratku. Valíme napřímáka zmrzlým kuloárem a celkem rychle nabíráme vejšku, ve 4 jsme u bivakplacu na hřebínku pod stěnou. Je to bordel, tma a zima, přičemž tma a zima neustále vzrůstají. Chvilka voraz, Knechťák předvádí oblíbené komické číslo "oblékání sedáku přes mačky". He he, eště kousek na sněhovou rampu, po které traverzujeme doprava pod pilíř. Ajdam s Juzkem nás opouštějí, jdou na levý pilíř, celý den na sebe budeme nemravně gestikulovat. Špicálovi zjevně ranní výběh na morénu nestačil, loví šajzák a dává si repete. Možná ani sám netuší, že to není zdaleka naposled. Kupodivu bez problémů a za světla dorážíme k patě pilíře. Je tu príma police, Špicál jí pro jistotu hned posere. Lezba vypadá zatím jednoduše a čistě skalně - kočky jdou na krysy a že půjdeme současně (já napřed, kluci vzadu každý na jednom špagátě). Bohužel mě ale Knechtův výkřik: "počkej, Špicál sere!" zastavuje často v krkolomných pozicích. Navíc se stěna zdvihá a obtížnost stoupá, takže brzy měníme taktiku: Knecht na štandu jistí, zatímco já se sápu vzhůru a Špicál, přikurtován několikametrovým fixem ke štandu, sere. Když pak Knecht kus odleze, Špicál bleskově natáhne kalhoty a souběžným lezením spolu s ním přemístí své působiště o délku výš. Dostáváme se pod dvoudélkový kolmý výšvih, fčere sem na něj vejral dalekohledem a usoudil sem, že zprava. Dávám tedy na sebe a jdu šikmo doprava. Lezení je to super, tak za 5, skála celkem pevná, jedinné co nás sužuje je bestiální kosa. Bouřka se blíží od Gestoly Ačkoli jsme na jižním pilíři, sluníčko sem svítí až asi v devět a nás navíc stíní jakýsi bazmek. Zatímco se klepu na štandu, zrovna provokativně pere do skály pět metrů ode mě. Dokonce jsme potkali ruskou specialitu - jakýsi šroub zarvaný do spáry, zrejmě jdeme dobře. Další štand už je naštěstí na sluníčku, pauzírujeme, rozmrzáme a střídáme se s Knechtem ve vedení. Špicál labužnicky sere zády ke slunci, škoda, že nejdeme stejnou cestou dolu, neměli bychom žádné problémy s orientací. Knechťák táhne sníh - zase berem kočky, furt po sněhu, Špicál se dokonce v jedné délce vysral aniž bychom to zaregistrovali. Hledíme se Špicálem na Knechta, jak se blíží ke konci sněhového pole, a naše diagnóza je jasná - čeká ho zaledněný komín. Knechťák ale porovnává jeho rozměry se svojí krysou a nekompromisně volí neznačenou objížďku vpravo. Brutální lokrovitý převislý bouldr nás utvrzuje v přesvědčení, že tudy asi dál ne. Střídáme se zpátky, traverz do komína a hurá vzhůru. Ozajstné myksové lezenie - v komíně vodní led, vedle sluncem vyhřátá skála, prostě zubr. Zas přichází sněhový kuloár, tady někde má být podle manuálu bivakplac, je tu prdlajs, to teda fakt nevim. Bajvočko zahýbám trochu vlevo, pod hnusným koutem Knecht hlásí deset metrů, na obejití už to nevydá, navíc nahoře tuším ňákou polici, takže na druhý pokus hnusobu ztékám. Police neni nic moc, přesněji řečeno neni vůbec, navíc začíná bouřka a kluci svádějí tuhý boj s koutovým hnusem. Zato po dlouhé době zas vidíme sousední pilíř, kluky nevidieť, v kuloáru po sestupu ni stopy, čjort znájet, co je s nima. Potupně traverzuju zpátky doprava a valíme s něhou vzhůru s něhem. Buřina je v plném proudu, iďjót sněg, na jakémsi rádoby schodu kutáme plošinky a čekáme na návrat stálého jasného počasí. Aj aj aj aj už toho mám dost, sedim na báglu a usínám. Knecht mě budí vítězoslavným výkřikem "žrádlo!" - podařilo se mu uklohnit brkaši. Po obědě končíme s marným čekáním na azůro a vyrážíme k vršku, který už nemůže být daleko. Bivakovací polici čekáme za každým horizontem, pochopitelně marně. Podle vedlejšího pilíře sme fakt skoro nahoře, ještě epesní koutová dvojspára a před námi je už jen vrcholová věžička. Bivakplac nikde, leda hóódně hrabat. Knecht vyráží na odporný traverzosestup do jižního kuloáru, kterým hodlá dosáhnout sedla a v ideálním případě i v něm se nacházejícího bivaku. My se Špicálem jsme tuzí, čumíme do blba, pak se ale dokopu k činnosti a řvu na Knechta, že je to blbost, že napřed pudem na vrchol (de se odsud) a až pak do sedla. Knechťák se vrací úplně tuhý. Jedna dýlka akýmsi kútom Jedna dýlka akýmsi kútom, pak sněhovej svah a sólo na vršek. Je kosa, od Gestoly se sem sune zas ňáká buřina, vůbec nemám kochací náladu, los fotos a honem pryč. Dvě slanění zpátky k věcem, pak Knechtem načatý traverzosestu hnusobným sněhem do Jižního kuloáru a jím zbývá asi 50 výškových metrů nahoru do sedla. Všici máme dost - na vršku jsme byli asi v 19:00, od rána dva kiláky převýšení, asi 22 odjištěnejch dýlek, k tomu hnusné pičasí, lihové nápoje a karban, milostivá slečno, karban! Knecht hrdinně prošlapává stopu, ale zdá se mi, že by spíš měl protáhnout koryto na plazení. Konečně sedlo, bivakplac tu je, dáváme zážeh a začínáme kopat, jelikož méně je někdy více. V sedle je slušné převěj a my se do ní čím dál více zahlodáváme, ujišťujíce se navzájem, že je OK. Za hoďku máme požer i slušnej prostor, jen jedno místo se spíš než na spaní hodí jako výchozí bod na vyjížku jižním kuloárem. Aby jako spravedlnost, tak o prominentní místečko losujeme. Vítězím na celé čáře a brzy usínám ve startovní poloze. Třeba se ráno probudím a budu mít sestup už za sebou. :-)


Extrémní downvolové na Dych-Tau, píše Juzek

Ajlama, nejkrásnější hora kavkazu Nejhorší jsou ta rána. Pro opilce a horolezce to platí dvojnásob. Nevím, zda to způsobil nedostatek spánku, podivuhodná hodina, nebo Špicálův omamný zpěv, ale připadám si celkem čilý. Vesele si hážu krysu na záda a hbitě vyrážím směrem k Dych-tau. Ovšem nekonečné stoupání vymrzlým kuloárem mé pocity normalizuje. Mag samozdřejmě stoupá daleko vpředu. Najednou mě vyděsí padající hvězda. Už jsem myslel, že je to on a jeho čelovka. Setkáváme se až v bivaku pod stěnou, abysme se záhy rozešli. Já a Ajdam, osvědčená to dvojice, jdem levý pilíř, zbytek pravý. My máme cestu ulehčenou. Stačí nám sledovat stopy a odpadky, co po sobě zanechali před námi lezoucí němci. Ze začátku jde všechno jako po másle. Povykujeme na sebe s klukama, z nichž nejvýraznější je Knecht a jeho zářící skelety. Potom se nám ztrácí. I lezení nabývá grády. Ale je to pořád nádhera. Začíná se mi to líbit. Počasí je super, času dost, tak fotíme co se dá. Radost nám kazí až neposedný lokr, který se zhroutil přímo na Ajdamovo lano a sekl ho asi 7 m od konce. Cestou také nacházíme starou smyčku. Berem ji s sebou a vtipkujem, že se ještě bude hodit, až budeme zdrhat. Ostatně, nebylo by to poprvé. Netušíme, jak blízko jsme pravdě a jak daleko od konce. Cesta dál je jasná, lezení tak akorát, a tak, když nad sebou uvidím převislý kout a v něm tři staré skoby, nadšeně hlásím Ajdamovi: "supr hákovačka!". Nadšení mě však opouští u první skoby. Zjišťuju, že s báglem to nepůjde, a tak ho nechávám viset. Pomocí jedničky Kouby a smycí dobyju poslední skobu. Je to vlastně jen starý vklíněnec s rezavým lankem. Skoba pod ním se navíc slušně hejbe. Chtělo by to, dát si sem vlastní, ale kladivocepín zůstal dole na báglu. Začínám pochybovat, jestli jsme správně. No zkusím to dál. Vysoukám se ještě o metr a už vidím, co nás čeká dál. Úplně hladký kout se starou skobou, končící střechou. Tak na tohle nemáme. Slezu zpátky k báglu a líčím to Ajdamovi. Že by 5A bylo takové maso, když 4B se dá lézt sólo?? Asi jsme se práskli. Zkusíme slanit zpět, tam by se možná dalo vytraverzovat vpravo. Nedalo. Zkrátka 5A může být i takovéhle maso. Chvíli váháme co dál. Můžem slanit ještě dvě délky do kuloáru a lézt jinou cestu za 4B. Ale to bychom nemohli povykovat na kluky a navíc už jsme ztratili spoustu času. Vzhledem k nejistému počasí (začíná se kazit) se nám nechce 2x bivakovat, a tak se rozhodujem pro ústup. V tom jsme už ostřílení borci, takže za tři hoďky už se nacházíme tam, kde jsme viděli Špicála srát naposled. Další setup je horor. Sluncem rozbředlý sníh se boří po pás, navíc začalo pršet a jde sem bouřka. Úplně mrtví dorážíme do Rakouského bivaku. Myslíme na kluky, aby to v tom humusu zvládli a ani nelitujeme, že jsme zdrhli. Pochybuju, že bysme to dolezli. Pro jistotu si s Ajdamem slibujeme, že už spolu nikdy nic nepolezem.


23.7.2002 Vzhůru dolů! (z Dych-tau)

Noc je docela dobrá na to, že spíme nad 5 tisíc, mží a vítr hrozně cloumá s Knechtovým nadměrečným ždárákem. Ale zato to probuzení! Večer jsme se sice dohodli, že budeme vstávat, až na nás začne svítít sluníčko, jenže to bychom tu taky mohli ležet ešte tejden. A tak hybaj ven ze spacáků do sněhové fujavice. Magnusek zaspal start sjezdu a tak bude muset sestupovat s námi v druhé vlně, je z toho pěkně rozmrzelý. Náladu mu spravuje až jeho oblíbená yumyumka se salámem. Chvíli to sice vypadalo, že se nám ji vůbec nepodaří uvařit, ale nakonec se náš VAR2 pochlapil, chlapík. To je ale kosa, balíme a rychle pryč. Ještě že jsme byli na vršku včera, dneska by to fakt nešlo. Sestupujeme jižním kuloárem, kluci cik-cak po bočních hrotech křižují jako plachetnice proti větru. Zkouším to také, proti není vítr, ale sníh. Čerstvý se krásně nabaluje na mačky a můj nepasující anti-boot nestíhá. Dvakrát mi to (nečekaně) ujíždí a tak lehce vystresován otáčím čelem v bok (ke svahu) a pěkně po předních hrotech račím způsobem smažím dolů. "Levá pravá seno sláma, levá pravá...", pomáhám si svou oblíbenou říkankou. Chvílemi v mlze dokonce zahlédnu Knechta co jde asi deset metrů pode mnou. Valíme a valíme, začíná být celkem teplo. Nad strmými prahy v dolní části kuloáru hledáme inzerované slanění, sem tam skobka se opravdu najde. Luxusnější "slaňáky" jsou dokonce vybaveny zteřelou smycí zjevu prádelní šňůry pověšené deset let na klepadle před domem. Helmu mám zahrabanou v baťohu, vůbec se mi ho v tomdle humusu nechce otvírat, a tak letící šutry shazované stahovaným lanem odrážím rukama nad hlavou, inu budoucí instruktor se nezapře. Lano se navíc seká a tak si Magnusek ještě hezky zaleze. Poslední slanění plných 50 metrů a jsme v dolní sněhové části kuloáru. To byste nevěřili, jaké tření mají mokrá lana o mokrou plochou slaňovací smyci. Tak velké, že s nimi nemůžeme pohnout ani o píď. Už chystáme Tibloky, ale Knecht chytrým traverzem šikmo vzhůru zvětšuje úhel ohybu lan a daří se mu je stahnout. Sláva, má u mě jednoho Těreka navíc. A tak můžeme dál - opět po předních, pak trochu suti a skály, traverz k bivaku s bordelem po němcích, s navigací kupodivu ani v mlze nemáme větších problémů. Problémy má pouze Magnusek a to s kočkou, které utrhl přední ráhno, námořník jeden. Umně ji opraví smycí a to hned napoprvé, jako Pája. Čokoška dodá drtek sil co nejsou, další šlapačka teď trochu mírnějším kuloárem, přes veškerou snahu udržet se psychicky v pohodě už mě to začíná vytáčet. Naštěstí po chvíli můžeme sundat mačky a jde se mnohem lépe. Dole po sněhových pláních kluci spěchají k Rakouskému bivaku a ke stanům, já se courám vzadu, trochu se bořím, prší, stopery na sedáku mě bouchaj do stehna, ale nic mi nevadí. Vychutnávám si pocit že sme dole a nic se nemůže stát.


24.7.2002 Zpátky do base-campu

Když jsme se včera v poledne vrátili do Jangi-koš, stále pršelo. Chytře sme se nakýblovali vařit a jíst do boudičky, vařit mokří venku se nám vůbec nechtělo. Navíc trocha konverzace s bělorusy nikoho nezabije. Po jídle v chatce ještě chvíli zevlujeme, když tu náhle přijde podnáčelník a ptá se: "Vy čaj popili?". "No jo" nechápavě přikyvujeme. "Já taky chaču!" on nato. "Jo jasně, pohoda" odpovídáme a netušíme která bije, místa je tu dost. "Chce aby ste mu uvolnili místo, ale rychle" vysvětlují nám bělorusové. Vyklízíme pozice, ale chatka je přece veřejná ne? Večer se tam kluci znova nacpou na mariáš a zase nějaká pruda, asi nás tu nemají moc v oblibě, nejspíš je štve, že jim odmítáme říct kdo je náš "rukavaditel" a zarytě tvrdíme, že nikdo.

Asi na hoďku přestalo chcát a tak večeříme venku. Celou noc pro jistotu zase prší, kupodivu na snídani je docela hezky (= neprší). Rychle balíme a v začínajícím slejváku vyrážíme na pochod. Po hřebínku morény (až do zatáčky, k českému bivaku) se jde celkem dobře, i když začínáme celkem navlhat. Po ledovci tradiční vopruz, skoro furt prší, takže do tábora dorážíme durch promočeni, hlavně že gore-tex, ha ha. Obsadili jsme místní klubovno-galerii a celkem slušne ji vybydlujeme. Mezi supr obrazy Sergeje Dudky věšíme můj humusáckej kapesník s cedulkou "Platok Alpinístov". Přichází náčalník tábora, že bychom tu měli trochu poklidit, prej přichází nějaká delegácia. Zrovna neprší a tak rychle zdrháme, delegácia je z naší expozice vysmátá, kromě náčalníka, kterej se nakonec odvážil kapesníku dotknout a vyhodil ho. Je to kulturní barbar. Večer je v baru slušná pohodička, pivo došlo a tak jedeme na vínkách, všichni v čele se šéfem záchranářů nám furt gratulujou, jakože Dychtau v jednom dni to se hned nevidí, takže vodečka na přípitek a tak :-) Končíme asi ve tři.


25.7.2002 Další resťák v base-campu

Dneska je úplně nejhorší počasí ze všsch dní, co jsme tady. Mlha a chčije bez přestávky furt celej den (v noci taky). Máme zaplacenou penzi a tudíž trávíme dost času v jídelně - po každém jídle luxujeme zbytky z okolních stolů. Pochopitelně vede Magnusek, který bezostyšně vyráží na lov i ke stolům vzdáleným pět a více řad. V mezičasech šachíme a kartíme, no hlavně tedy salčíme. Sem ustavičně přežranej, jestli neztloustnu tady tak už nikde. Dost nás mrzí, že naše plány, vylízt si nějaký pěkný 5Bčko (buď na Gestolu nebo Šcharu) jsou nejspíš v háji. Nahoře už bude nasněžíno nejmíň třicet čísel. Jiří proniká do vztahů v místní komunitě a neustále nás zásobuje informacemi typu: Marína je sestra majitele baru, její matka už pracuje v kuchyni deset let, kdo je čí nevlastní bratr a tak podobně. Ajdam porušil svůj závazek a poprvé od příjezdu si sundal moirové tričko, navíc se snad i umyl !?? Večer nám šéf spasitělov Adelby navrhuje, ať se přesunem do Těrskolu a vyjdem si na Elbrus, tady že to teď bude k ničemu. Má pravdu a navíc nám doporučuje svoje kámoše z tamní záchranky, u kterých si můžeme nechat věci a snad i přespat. Je rozhodnuto, narychlo zůčtováváme s náčalnikem, děláme poslední nájezd na magazín (skupujeme trička) a vyrážíme to naposledy zapít do místního squělýho baru. Opět přichází ke slovu vínko, kajtra i kargazské tance.


26.7.2002 Z Bezinek do Těrskolu

Ráno vstáváme v šest, vůbec se mi nechce, au. Navíc pochopitelně stále mží, balení mokrých věcí do vlhkého baťohu je opravdovým potěšením. V klubovně čekáme na příjezd kempbusíku, má přijet v půl desátý. Najednou se mraky protrhají a po několika dnech se ukáže sluníčko, no to snad není možný. Magnusek začíná propagovat, že bychom tu mohli zůstat, ale klukům se už nechce měnit plán a i mě varianta Elbrus vzhledem k okolnostem docela vyhovuje. Mám totiž odchlípnutou kůži pod nehty na rukou, na dotyk to slušně bolí, takže bych stejně asi nemohl lízt. Dolů jede hodně lidí, busíky jsou nakonec tři. My jedeme s bandou 8mi poláků a jedním "messnerem", dost hustej nával, ale zase levně (150R/os). Při nastupování zabodoval Knecht. Kolem jde kuchařka nesoucí náčalnikovi talíř palčinek a talíř zeleniny. Knecht se s bezelstně-potěšeným výrazem optá: "Éto pro nas na rozloučenou?". Kuchařka je sice zaskočená, ale po chvíli odpoví: "Po kúsku rybjáta", takže máme prima svačinku. Loučíme se s Nikou a Dímou a už se kodrcáme dolů. Řidič se s tim celkem nesere, do rytmu kargazských častušek lítáme tu vpravo, tu vlevo a stále nahoru-dolu.
V Nálčiku Ajdam s Magnuskem vyrážejí zkusit vyřídit OVIR (náčalnikovi se ho pro nás nepodařilo získat), navíc potřebujem propusk do další pohraniční oblasti. My ostatní hlídáme bágly u Alpinist-ofisu. Hned vedle je magazín, ajaj. Žereme postupně skoro vše co se v něm dá koupit, vede supr ruská zmrzlina s rozinkama kterou otáčíme 3x. Výborná je taky Baltika extra č. 9 s 8% alkoholu, konečně pořádný pivo. Po pár hodinách "čekání" se nemůžu ani pohnout. Všechno se kupodivu podařilo vyřídit, akorát že už je šet večer a autobus do Těrskolu jezdí 13:30, hmm. Můžeme buď zaplatit mašrutku (40$), a nebo nocleh v hotelu Alpiníst (celkem 500R). V rámci časové úspory platíme tágo, třeba se nám ten ušetřenej den bude hodit. Nakoupit Baltiky na cestu a frčíme. Silnička je lemována mohutnými skalními stěnami, dnem údolí se prodírá bouřlivá říčka, mít tak rusové ňákej volnej čas, zcela jistě by tu vytvořili ráj skalkařů a vodáků. Jenže oni se místo toho věnují zahradničení a pastevectví, no krávy si tedy moc dobře nehlídají - potulujou se volně po silnici. Řidič pochopitelně kvůli blbejm kravám zpomalovat nehodlá a dává si slalom, kterej mu policajti na cvičišti můžou leda závidět. Ani jeden kužel neporazil tudíž čerstvý maso k večeři nebude, brkaše to jistí. V Těrskolu silnice končí, dál už jezdí pouze lanovka. Teď večer je u její dolní stanice úplně liduprázdno, ale přes den tu prý bude "luďja mnógo". Stan si můžeme postavit kde chceme, prima. Eště kdyby tak v tom svahu byla nějaká rovinka, a ejhle, ona tu opravdu je, a jaká luxusní, no takhle krásně jsem se už dlouho nevyspal. Navíc ani neprší, Knecht má ve stanu sólo a my hvězdáři somouci se kocháme venku.


27.7.2002 Na Prijut adinádsati

Skřítčí svačinka Dneska se musime presunout zase o kousek výš. Ajdam, Knecht a Jiří sice zpočátku propagují lanovku, ale demokraticky jsme je přehlasovali. K odchodu se ovšem nikdo z nás nemá, času dost. Sušíme věci a opakovaně navštěvujeme tržiště (které tu teď je). Nakupujeme šašlik, mapy (Jiří se málem zamiloval do prodavačky a tak návštěvu několikrát opakuje) a hlavně supr křemílkovský klobouky, ve kterých hodláme absolvovat celý výstup (dokonce jsme po velkém boji usmlouvali cenu a s pocitem vítězů platíme běžnou prodejní). Přebalujeme matroš a věci co na Elbrus nebudeme potřebovat. Nechat si je můžeme u Adelbyho kámošů "spasitelů" dole ve městě - to je bezva ulehčení ramenům.
Ajdam našel gumu, pošli ji dál Přežraní a tedy na těžko, ale zato s lehkými baťohy, vyrážíme "hned po ránu", těsně před čtvrtou odpolední. Jde se nám dobře, stěžuje si pouze pesimista Knecht. Krajinka je malebně suťo-kytko-travnatá, cesta pohodlná, za hodinku jsme na první přestupní stanici lanovky. A to jsme si cestou ješte stihli několikrát zahrát bezva hru "Ajdam našel gumu, pošli ji dál". Výše už cesta moc nevede, zkracujeme si jí přes ledovec, trocha nervozity kvůli trhlinám a už míjíme Garabaši, horní konec lanovky. Na prijut dorážíme po čtyřech hodinách pochodu, to neni špatný. Vypadá to tu jako po apokalypse. Mezi hramadami odpadu a šrotu (zbytky vyhořelé chaty) se potácí různorodá snůška lidí, v obrovském improvizovaném kotli se pár maníků snaží pálit benzínem polité pytle odpadků a večerní šero prořezávají záblesky z kulometů - místní vojenská posádka to sype do protějších skalek hlava nehlava. Zkrátka hodně působivá atmosféra. Kazí ji jenom přebytek jídla, při plánování cesty jsme nejspíš místo násobení dvěmi násobili čtyřmi, ach jo, hladovět vskutku nebudeme. Magnusek má pocit nedostatečné aklimatizace a tak se v noci připojuje k záchrance velmi tlusté polky. Vyběhl si půl výstupové trasy nahoru a dolů a její znalost značně prohloubila jeho názor na zítřejší pochod.


28.7.2002 Na věršimu Evrópy, vypráví Ajdam

Nakratau a Dunguzorun Zažitá praxe výstupů na Elbrus praví vstávat ve dvě, mazat na vršek a dolů. Jenže komu by se chtělo vstávat a vůbec. Budíme se někdy po sedmý, žereme, balíme a kolem desátý vyrážíme s krysama nahoru. Ploužíme se šíleně pomalu, po včerejšku je to docela rozdíl. Já samozdřejmě peloton uzavírám, hádám tak s půlhodinovým zpožděním. Cestou potkáváme nějaké čechy od Rajbasu. No co mám psát - šílená pruda, furt do kopce a hrozný vedro. Žízní snad leknu. Naštěstí dorážím do sedla, kde už kluci roztápějí sníh. Zatáhlo se, hřmí, ale na vršek ještě "skočíme" dneska, ať zejtra můžeme jenom dolů. Takže za docela slušný chumelenice se ploužíme směrem na hlavní, západní vrchol. Elbrus, dvě kopy hnojeJiřímu to nějak prímově šlape, ostatní hekáme za ním. Na to, že máme bejt aklimatizovaný, nás bolej šíleně hlavy. Juzek si se Špicálem dává vrcholovou prémii (poslední asi 10m pahrbek). No nic moc. Sedíme na vršku, nic nevidíme, slyšíme jenom bzučení kovovejch cedulek na vrcholovým kameni, Jiřímu stojej vlasy - prostě jdem zase dolů. V sedle u věcí už ani nevaříme, jenom zalejzáme do spacáků a žďáráků a sladce usínáme. Naneštěstí ne na dlouho, nějak se rozfoukalo, začal lítat sníh a tak všelijak stahujeme žďáráky. No a pak, zbytek noci, nikdo nespí i když je jasno. A je nám všem docela dost zle.


29.7.2002 Jedeme z kopce - držte si klobouky

Ráno teda úplně ve formě nejsem. Večer sem prováhal tu pravou chvíli na zalezení do pelechu a čerstvý sníh nafoukaný do spacáku (zkuste si v začínající sněhové vichřici zout skelety, sundat kalhoty a bundu a zalézt do spacáku/žďáráku - pod minutu se rozhodně nedostanete), tak tedy ten sníh mi noční pohodlí rozhodně nezvýšil. Ale bylo veselo, vítr žene sníh střídavě ze všech stran, takže si nechávám koukat ze žďáráku jenom špičku nosu a místo pohádky na dobrou noc poslouchám Knechtovy nadávky a mohutné šustění jeho malého žďáráku. Má ho jenom po ramena, to mu teda nezávidim. Alespoň na chvíli zapomene na bolest hlavy, co si na ni furt stěžoval. Nos mi sice mrzne, ale v žaludku mě hřeje chleba s paštikou - ten zavinil těch osudných pár minut venku "navíc", ostatní to zalomili rovnou bez večeře, to nechápu.
Ze slastného bdění nás nad ránem ruší první rychlíci, dobyvatelé vrcholu. Kolem sedmé začíná být provoz nesnesitelný - pár skupinek odspodu a navíc rychlíci co už jdou zpět z vrcholu :-). Z tepla spacáků pozorujeme mrznoucí postavy a je nám fajn. Tedy někomu, Knecht se slovy: "mě je nějak blbě" rychle vstává a vyklízí pozice směr Prijut. Ještě chvíli pozoruju mrznoucí postavičku (Knechta :-) a pak taky vstávám. Se slovy: "najíme se na Prijutu" prchají dolů i ostatní. "Cože? Kvůli tomudle sem táhnu jídlo na tři dny?!" tak to tedy ne! S odhodláním v očích otvírám konzervu rybiček. Kompaktní hmotu razantními údery nožem dělím na několik menších ledových kostek. Žaludek se vzpouzí, ale vůle je silnější, za chvíli je mi zevnitř úplně stejná zima jako zvenčí. Kolemjdoucí deratizér nechápavě civí na závěr mé snídaně, nejspíš před chvílí minul blejícího Knechta - inu každý trávíme volný čas po svém. Pádím dolů až mi klobouček nadskakuje. Jiří ho při sjezdu po prdeli dokonce ztratil a musel se proň vracet. Na nasvíceném úbočí Elbrusu začíná být nesnesitelné horko, ještě že mě chladí pozvolna rozmrzající rybky. Na Prijutu dáváme slibované jídlo a oddych - není kam spěchat. Říkáme si, že tudle pakárnu už nikdy - snad jedině se snowbordem má podobná akce jako "výstup na Elbrus" větší smysl než jen potrápení fyzičky.
Dolů jdeme přes Ledováju bázu, naprosto vybydlenej skvot. Na jednom z posledních sněhových polí si Ajdam krátí cestu přímou zkratkou. Prohodí jen samopřemlouvací formuli: "Ty vole to nesjedu! A nebo jo!" a už mizí za hranou. Při nízkém průletu nad terénem bohužel neminul kolemležící skalisko a z ruky crčící krví vyděsil kolemjdoucí trekaře. Rány jsou jenom povrchový takže klídek. V suti nad observatoří nás chytá tradiční deštík - alespoň zchladí hormon, takže si celkem lehce necháváme vymluvit návštěvu naší kamarádky L. na observatoři a valíme rovnou dolů do vesnice. Ajdam si cestou ještě stíhá zvrknout kotník, což se ovšem dalo čekat. U spasitelů (kupodivu) stále jsou naše baťohy a navíc smíme přespat v místním luxusním freecampu - těžká pohoda. Z jedný strany je kemp-lesejk chráněn krásnou říčkou a z druhý neméně krásnou baterií děl, která podle Ajdama "nejsou moc stará, tak z druhý světový".

30.7.2002 Z Těrskolu na cestu domů

Mraveneček už má zbaleno Ani poslední noc počasí nezklamalo, v půli noci začalo krápat tak přesvědčivě, že Magnusek zalezl do stanu. A to už je co říct! Samo hned potom přestalo, takže zůstání venku vůbec nelituju. Kousek vedle nás kalí u táboráku partička rusů, kytárka, vodečka a kotlety - jejich kajf (pohodička) přechází i na mě. Místo spánku rozjímám a pobrukuju si s nima kotlíkářský písničky - některý už dokonce znám z bezinek, člověk tu holt rychle zdomácní. Dva týpci se stavují na kus řeči u mě v altánku - dobře sme si pokecali. Já sice moc nevím o čem, ale vadí to snad někomu? Ráno balíme a jdeme na autobus, jede až za čtvrt hodiny (v 9:30), takže klídek. Najednou projíždí okolo, sakra, jak to? V plný polní vyrážíme na stíhací běh. Po 100 metrech mám dost, naštěstí zastavil hned za zatáčkou. Všemi možnými otvory se snažíme nacpat do hustě našláplýho busíku, celkem sranda. Já dělám dveřníka vzadu a Knecht vepředu, chce se mi škodolibě zatlačit na domino lidí a vyzkoušet, jestli Knecht vypadne. Nevypadl, asi je ještě rezerva. A vskutku, v další vesničce přistupuje rodinka a dvě bábušky, neuvěřitelné. Turisty s báglama už ovšem řidič nerozchodil a zbaběle ujíždí. Dvouhodinovou cestu si krátím hovorem s turistkama z moskvy a zjišťuju fůru nepostradatelnejch informací, věděli jste třeba, že Baltika vařená v Rostově je mnohem chutnější než ta Petěrburská? Jízda je prostě v klidu a navíc stojí jen 60R/os, voproti tágu hóóódně velkej rozdíl.
A sme zase v Nálčiku, pokolikátý už? První turnus vyráží na tržištní nájezd a my s Magnuskem hlídáme bágly = pár zmrzlin, odmítání taxíků, přátelské pokývání hlavy našeho "známého" policajta, kazety za 12 korun, cože kazety za dvanáct korun?! Probouzí se v nás muzikální duch a nakonec odjíždíme těžší o nějakých 22 kazet. Výběr je vskutku různý, stejně jako kritéria pro něj: "Jé, to je supr název (Kaněc filma), boží obal i název, to musí bejt metal (Geňerátor zla - Apust), nejsou todle jů-tů (BI-2)". Dále máme i kompletní diskografii Nautilusu, originál kabardinskou muziku (to nechápu, jak si todle může někdo koupit, viď Ajdame), ale hlavně Leningrad (to byl kauf!). Kromě muziky se do našich báglů přesouvá mnoho flašek vodky a koňaku, cigarety Prima za 2,50 Kč :-) a do našich žaludků nepočítaně místních laskomin a koktejlů. O kvalitě zítřejší stolice začínám mít jisté pochybnosti. To Magnusek má úplně jiné starosti - shání hořčici a sušený ryby - bere všechny velikosti co uvidí. To je síla, takhle nesmrděj ani Ajdamovy ponožky
Eště že už musíme jet, baťohy nabyly obludných rozměrů - což se potvrdí hned při pokusu nacpat je do autobusu směr Pjatigorsk. Navíc se prudíme s nějakym kreténem, nelíbí se mu že mám batoh na sedadle a tak to musíme celý přerovnávat, no to sme si fakt pomohli. V Pjatigorsku supr hádka s řidičem - prej sme zaplatili o 50 rublů míň. To si celkem naběh, ani dřívější lidumilové (Knecht a já) už nehodlaj na takovýdle scény skočit. Serem na něj a situace se začíná vyhrocovat, srocenej dav lidí přikyvuje řidiči, tak že by se bágly přecjen platili zvlášť? Tak fajn, za tu hádku to stálo. Mašrutkou na nádraží a valíme Baltiky, to je žůžo. Než kluci seženou lístky, zapřádám hovor se sympatickou ukrajinkou a jejíma kámošema - taky alpinisti. Maj dřevěný cepíny a konopný lano (nekecám) a výprava se jim moc nevydařila - na první tůru si nevzali vařič a jedení sněhu místo vody odnesli tejdení angínou, prostě husťáci. Se setměním se sádlíme do vlaku, na to že je půl desátý sem slušně vysmátej. Ani mi nevadí, že mám prominentně místo někde jinde než ostatní, stejně za chvíli uschnu. Což ovšem není tak úplně pravda, zapomněl jsem na večerní partičku karet, šachy a Juzkův supr výstup pracovně nazvaný "Potřebuji nutně na záchod!" :-) Nakonec to tu půlhodinu průjezdu městem vydržel, ale bylo to o fous.

31.7.2002 Tdum, tdum

Dnešní den je jedna velká pohoda. V noci sem měl super pokec s pohraničníkem - zeptal se asi na šest věcí a já mu normálně odpovídal a i sem mu trochu rozuměl - z cěhož sem měl velkou radost. Kámoši z ukrajiny v noci vystoupili, maj to holt domu trochu blíž než my, zůstává mi tu jen maminka s třináctiletou dcerkou. Házíme na sebe dost vtipný pohledy, to asi ten dlouhej pobyt mimo civilizaci :-). Kluci si to taky dávaj napohodu - co chvíli pendlují do jídelňáku na panáka vodečky, Ajdam se tam pak přesouvá takřka na stálo. Nálada prudce stoupá. Místo jedněch bočních dveří vlaku je zde pouze zábradlíčko a tak se chcaní za jízdy stává bezvadnou atrakcí. Juzek stále nezapomněl na včerejší muka v minerálních vodách, a na dveře opět zamklého záchodu lepí provokativní cedulku s nápisem „Vyděržaj pijaňér!“. Rusové neznalí pelíšků absolutně nechápou. Magnusek ještě zčóruje půl kila hořčice a najednou je tu půl pátá odpolední a s ní Charkov. Trochu s obavami pozoruji Knechta jak se motá s batohem, ale i Ajdam se kupodivu spotácí ze schůdků úspěšně. Po náročném vystoupení zasedáme v místní hale a nastává tradiční shánění dalších lupenů. Jenže najít pokladnu se ukázalo překvapivě záludným bouldrem - až daleko za náměstím, necelý kilometr od nádraží s Magnuskem vítězíme a stáváme se šťastnými majiteli. Jen by mě zajímalo, proč já zase jedu jinde než ostatní. No hlavně že ne jinam. V hale zatím kluci navázali kontakt s domorodci. Knecht se seznámil s několika malými klučiny, kteří ho mají velmi rádi, zejména tedy jeho hodinky. To Juzek se seznámil se sympatickými studentkami a valí a valí. Po chvíli váhání, ke které skupince se mám přidat, vyrážím s Juzkem a holčinama na procházku do parčíku. Škoda, že máme tak málo času. Skoro to vypadá na další týden dovolené na Krymu, bohužel si Jiří vzpomene na svůj pražský koncert, kvůli kterému se vracíme z hor tak brzo. Ha ha, to by Magnus asi nerozchodil. A tak jen neradi nasedáme do vláčku směr Kyjev. Z melancholického rozjímání mě brzo vytrhne neuvěřitelné horko a hlasité nadávky - to kluci zrovna zjistili, že tu není klimoška a okno nejde otevřít. V zouvalém boji takřka o život, se se švýcaráky v rukou vrhají proti oknu a snaží se zajistit přísun vzduchu. Velmi vtipně se jim podařilo odšroubovat a vysadit celý rám okna, dát ho zpět byl ovšem trochu větší problém. Škoda, že ani naše hurónské záchvaty smíchu nepřilákaly děžurnou, mohla být ještě větší sranda. No alespoň jsme zabili další hodinku. Šachy a hurá na kutě.


1.8.2002 Tragická událost v nádražní hale

Netradičně brzký budíček nás probudil brzy po ránu. Hmm. A hle - je tu Kyjev co se mi furt plete s Kyjovem. Supermoderní nádražní hala mě ovšem nenechává na pochybách, že sem tady a ne tam. Jako nejméně zdatný vyjednavač, zato ovšem sveřepého vzhledu, jsem pověřen tradičním zevlováním u chlebníků nežli ostatní nasají cvrkot. Jak se občas někdo mihne kolem, doléhají ke mě kusé zprávy o dění u pokladen. Každý den jede přímák do Prahy. Zevluju. Ten nejbližší je vyprodaný. Zevluju. Magnusek nadává pokladní. Kolem mně prochází nádražní ostraha. Zevluju a sem zvědav na další vývoj, který kupodivu nenastal. Tak suchá fakta - nebudeme čekat 17 hodin na další pražák, ale zkrátíme si cestu chytrou zajížďkou do Waršavy načesat pár meruněk. S jistotou karolíny světlé budouctnosti se Juzek radostně rozprchává na nákup suvenýrů. I Knechťák s Ajdamem neoddolali krásám velkoměsta a tak my ostatní čekáme na druhou směnu. Louskám místní noviny a poočku pozoruji co to Magnusek tahá z baťohu - á vida, hořčice. Tak tu pjatigorskou nebo kýhočertakdejíkoupil už zjevně bratru nedoveze. S nadávkami čistí víko když tu, uplně mi běhá mráz po zádech že to musím napsat, když tu mu vypadává jeho poslední naděje, půlkilová sklenice hořčice poctivě zcizená v pojezdě, a se srdcervoucím praskotem se tříští o mramrovou dlaždici právě umyté podlahy. Celá hala mžikem ztichla natolik, že by i pokladní slyšela vypadlou hořčici, leč další už hromádka neštěstí nechápavě vše pozorující s výrazem rozdupaných báboviček nemá. Tak to je hořký hořčičí konec
Pomalu se vzpamatováváme z utrpělého šoku. Snad Juzek přijde s komickým převlekem? Skoro, rozzářeně vybaluje super volkmena nejnižší kategorie, jehož šťastným majitelem se právě stal. Tak to je paráda. Ještě vyrazit na zmrzku, z internetové kavárny poslat mejla Ajdamovi aby věděl jak se máme a hurá do vlaku. Poslední úpravy aparatůry (kelímek na repráček) a líbivá melodie privjět džimy hendriks v podání Lenigradu může zaznít. Paříme si a cesta příjemně ubíhá
Přesazování úzkých vagónů na široké tentokrát nějak trvá. Navíc se tim moc místa vevnitř nezíská - je to prostě dobré jenom jako pozadí k další zábavné scénce, kterou Juzek tahá ze své nevyčerpatelné zásoby v rukávu. Zrovna při vyprávění historky, kterak jednou v hotelu sral schován za záclonou do uřízlé petflašky, se mu začalo chtít. Záchod se mu ovšem nepodařilo otevřít, no jo však smetaky ve stanici, zřejmě zamčeno. Z vlaku ven nesmíš, přesazování ještě pár hodin zabere a Ajdam odmítá vydat naší smrsklou čajdovou petku. Co teď? Naštěstí je situace neřešitelná jen zdánlivě
Na hranicích do polska už z nás sou staří mazáci. Celníky málem posíláme do prdele, z gardy hledající drogy máme nepokrytou prdel. Obvlášť po té, co se chasníci snažili demontovat větrák aby nahlédli do útrob zdi kupé, a Magnusek odvedle naší vysmávačku dokrmil hláškou: „Pošlete mi sem pak ty opraváře, klimatizace tu taky ňák nerabotuje!“ Není divu, že na odpravení čekáme celou věčnost. Hrozící nudu nedopustí tradiční Ajdamův šibaský pohled: „Co takhle dát si partičku?“ a hned i s knechťákem do tří v noci řádně mariášujeme, pohraničníci nám můžou třeba .. zatančit.


2.8.2002 Doma


A opět Waršava, ostřílení vlakoborci jako my si rozhodně nekoupí lístky do prahy panímámo, jenom kus za hranici a dál vnitrostátně, kampak na nás. Dokonce je to opravdu levnější. Nenáviděné nepohodlné ECčko nás učí odvyknout si kobercům v uličce, leč hodinka na přestupu v přerovské nádražce dojem z domova napraví. Z Knechťákových kapes lovíme poslední drobáky a už se to nese - porce květáčku za třicetosum padesát, hnusný pivo, gulášek, je to vůbec možný? Zřejmě fakt jo, sme doma. Na pohlaváku se těsně míjíme s vyššá straššá výpravó do zakarpatských tater, ale nevíme to. Kluci se rozprchávají, pusa na rozloučenou zřejmě nebude. Leč potkání neunikneš, Jéňa tu zrovna vypravuje zásilku žena tři ks. neklopit křehké taktéž tam co vyšák a tak s ním vycházku pěknou absolvuji a pod koněm přímo fotky italek proberem. Totál grogy nasedám do trambátka a pomalu mi všechno dochází, hlavně tedy námět k psaní. Tož tak.