8. 7. 2007 – neděle až 9. 7. 2007 – pondělí Návštěvu Kamčatky jsme začali zvažovat už loni, ale tehdy jsme nesehnali dost lidí. Letos jich byl zase přebytek (celkem čtrnáct), musím ale říct, že lepší kamarády na vandr jsem si těžko mohla přát. Let trval celkem 14 hodin bez časového posunu, který činil +11 hodin od Prahy. Měli jsme štěstí, jednak jsme viděli nádherné bouřky, nad Sibiří jsme se kochali Bajkalem a všude měli dost piva. Petropavlovsk-Kamčatskij (jediné město na Kamčatce v evropském slova smyslu) je nádherně lemovaný pásem sopek.
10. 7. 2007 – úterý Doplňujeme zásoby, měníme peníze, prohlížíme město a seznamujeme se s reáliemi. Lístky na autobus do Kozyrevska jsme sehnali až na středu. Taky je nutné se vykoupat v Tichém ocánu. Tam se bohužel seznamujeme i s krvelačnými komáry.
11. 7. 2007 – středa Autobus odjíždí ráno, moc se nevyspíme, asfalt končí po třiceti kilácích a prašná cesta nás pěkně naklepává. Světlou chvílí dne je zastávka na pirožky. Na přívozu přes řeku Kamčatku jsme poprvé uviděli sopku Tolbačik. Hned ve vesnici nám byl nabídnut výhodný maršrut na Leningradskou bázu (1200mnm, 60 km odtud).
12. 7. 2007 – čtvrtek Dneska podnikáme jen výlet po okolí bázy a prohlídku lávových polí. Všude je spousta sopečného prachu, příroda se tu jen pomalu zotavuje z výbuchu Tolbačiku v roce 1975.
13. 7. 2007 – pátek Krátký přesun na těžko do výšky 1800 metrů, abychom to zítra při výstupu na Tolbačik neměli tak moc do kopce.
14. 7. 2007 – sobota V pět hodin ráno vyrážíme na Tolbačik. Je zima, počasí ujde. Přejdeme pár sněhových polí, místo prachu se objevují kamínky a kameny. Zanedlouho už stojíme na obvodu kráteru Ploského Tolbačiku.
Obcházíme kráter, napříč je to asi tři kilometry, výhledy jsou fantastické. Na Ostrý Tolbačik postupujeme už navázaní. Na vrcholu stojíme v jednu hodinu, těsně poté se zatahuje.
15. 7. 2007 – neděle Vyrážíme na sever směrem sedlo Tolud, cesta je celá z kopce-do kopce, přelézáme spoustu nepříjemných roklí. Vodu nacházíme až v sedle. Zato se zbavujeme prachu a pohybujeme se většinou po trávě. K večeru začíná drobně pršet.
16. 7. 2007 - pondělí Celý den prší, bloudíme v mlze, žerou nás komáři a sysli zlobně pískají.
Večer se na nás usměje štěstí v podobě chatky s kamny a příslušenstvím.
17. 7. 2007 – úterý Stále zataženo. Brodíme se popelem tuzemského Mordoru. Pokračovat nám zabrání rokle a veletok Suchaje Chapici. Odpoledne nemáme šanci přebrodit.
18. 7. 2007 – středa
Časně ráno brodíme, je to hračka oproti včerejšku. Stoupáme po trávě a bráníme se náletu krvelačného hmyzu. Čím výš se dostáváme, tím je méně sluníčka, pak se zatahuje a ve třináctistech už není vidět na krok.
GPS – naše jediná světýlka ve tmě. Poslepu vylézáme po suti a kamenech až do třech tisíc, kde se opět setkáváme se sluníčkem. Je devět, ještě 300 metrů stoupání po ledovci a dosahujeme sedla mezi Kameněm a Ključevskou (3300mnm). Slunce zapadá po jedenácté, kosa jak v Rusku:-).
19. 7. 2007 – čtvrtek Dnes je nicnedělání. Nacházíme lepší plácek na stany, jíme, hrajeme karty a fotíme.
Pagóda óčeň charóšaja. Zkrátka si užíváme Kamčatskou riviéru. Medvěd se jde večer projít a při té příležitosti si smrkne výstup na nejvyšší sopku Eurasie.
20. 7. 2007 – pátek Dnes dáváme pokus o výstup na Kameň (4688mnm). 4.00 budíček, 5.30 odchod, zima veliká, jasno. Stoupáme plynule do výšky 3800 metrů, sklon svahu 40 až 45°. Bohužel se dostáváme pod soustavu převisů, nad nimi čistý led.
Bez ledovcových šroubů si netroufáme. Traverzujeme kolem dokola, ale je to všude zhruba stejné. Vracíme se z výšky téměř 4000 mnm.
V táboře balíme a přesunujem se ze sedla na ledovec Antarktika. Je pokrytý vrstvou prachu a popela, vytváří závrty, pochod je zdlouhavý a nepříjemný.
Na vršíčku uprostřed ledovce rozbíjíme tábor.
21. 7. 2007 – sobota Vyrážíme na Ploskaju Bližňaju. Odchod se posunul díky všeobecné únavě. Počasí ujde, ale po ledovci se už valí proudy vody.
Cestu vzhůru modelují malebné trhliny a ledopád se sérakama jak zahradní domky. Navazujeme se a stoupáme, ale nakonec skončíme uprostřed trhlin.
Sluníčko teď svítí pořád, ale fouká. Večer nám David rozdělá správný táborák (z odpadků a oleje), Medvěd má fotící mánii, je nádherný večer.
22. 7. 2007 – neděle
Budíček v pět. Fuj. Slézání z ledovce je za trest, samá trhlina, průrvy, rokle a valy, odtrhovky, chůze po lávovém poli je proti tomu procházka růžovým sadem.
Konečně opouštíme ledovec a pokračujem po kamenech a prachu, posléze po trávě, částečně i vodou.
Chytáme i signál a telefonicky domlouváme odvoz na zítřek. Večer přicházíme na louku s jezírkem, voda je krásně teplá, jen kdyby ti komáři aspoň chvilku neotravovali …
23. 7. 2007 – pondělí Čekáme na odvoz, komáři jsou nesnesitelní, kouříme jednu vlkovku za druhou, cestu pěšky do Kozyrevska si nedokážu představit. Přikodrcá vozidlo, jedeme modřínovým lesem až do vesnice.
V Kozyrevsku zamlouváme lístky na zítřek do Petropavlovska, utáboříme u řeky Kamčatky (jako led!), komáři koušou a je děsné vedro. Večer pořádáme přátelský večírek s místní omladinou, který končí bitkou a znesvěcením stanu.
24. 7. 2007 – úterý Ráno nasedáme do terénbusu, po cestě se nádlábnem báječných pirožků.
V P-K nakupujem zásoby a v jedenáct nasedáme do předem domluveného transportu ke geotermální elektrárně. Ve dvě v noci jsme na místě. Je to tu jak ve sci-fi filmu. Elektrárna hučí, je mokro, prší, všude je spousta páry, zákazů vstupu a světel jak na Alkatrazu. Chvíli stojíme bezradně na blátivé cestě, nevěda co dál. Stany stavíme na blátivé odbočce za betonovými kvádry.
25. 7. 2007 – středa Ráno je krásné kamčatské počasí - prší, mlha, kentus. Obcházíme elektrárnu, komplex je veliký, pěkně se z toho kouří.
Tábor rozbijeme asi 2 km od elektrárny v sedle pod vulkánem Goreli. Ještě ten den se vypravíme na sopku Mutnovku. Pořád je mlha, pořád mrholí, všude je sníh, za pět minut máme promoklé boty.
Stoupáme, překračujem trhliny a pak už po suti se dostáváme přímo do kráteru s montrózními fumarolami. Smrad se kolem jen line.
Udělá se dokonce i hezky, fotíme o 106. Zpátky do tábora se dostáváme po jedné v noci opět za naprosté mlhy a mrholení.
26. 7. 2007 – čtvrtek Dnes vyráží úderná skupina na Goreli, věříce ve své štěstí, že bude něco vidět (a nemajíce strach z mokrých bot). Zbytek odchází pod vulkán Viljučinskij na termální prameny. Stoupání na Goreli nebylo nepříjemné, lávové proudy jsou lepší než mokrý sníh. Nahoře ale vidíme jen chvilku jedno jezero v prvním kráteru a pak už jen krásnou mlhu. Scházíme, napojujem se na silnici, je rovná, můžem kráčet i bez čelovky.
Ve dvě v noci to zapichnem kus od silnice na mokré trávě.
27. 7. 2007 – pátek Dostáváme se konečně k termálům. Naše těla si takovou lázeň zasluhují.
Vaříme přímo u bazénků, půl hodiny nám stačí k tomu, abysme si připadali jak po deseti pivech. Zabalíme, vyrážíme na předem domluvený odvoz. Počasí co včera – déšť či mrholení, bahno, mha přede mnou, mha za mnou. V P-K se dělíme, část spí pod stanem za městem (celou noc prší), část musí nutně do hotelu (a takto to dopadlo).
28. 7. 2007 – sobota Balíme, mrholí, pálíme benzín, ve městě kupujem dary a suvenýry, navštěvujem restaurace a odpoledne se naletadlujem do IL-86. V Chabarovsku mají pivo akorát pro nás - Balšoje Pivo 5 litrov.
V Petrohradu si krátíme noční osmihodinové čekání hrou karet v letištní hale, den nám připadá nekonečný, díky časovému posunu se natáhl na 35 hodin. Úspěšně přistáváme v Praze a tento vydařený výlet zakončujeme skupinovkou a návštěvou restaurace Pod Slavínem.
Na závěr mapky, kde jsme putovali.
