Jednoho lednového večera jsme se nad sklenkou svařáku rozhodli, že letošní září vyrazíme do Tater za trochou lezení a fotografování. To jsme ale ještě nevěděli, že tato cesta bude také cestou svatební. Srpen příliš lezeckému růstu nepřál, zato září to vynahradilo. Do vyhřátých Tater jsme vyrazili ve složení, Honza, já a mravnostní dispečer Tlama, vyzbrojeni zbrusu novýma půlkama, reversem, friendama a trochou vědomostí. Brčálku jsme měli zamluvenou na celý týden, jen jsme si nebyli jistí tím každodenním lezením (teď jen marně lovím v paměti, jestli jsme VŮBEC NĚKDY lezli dva či více dnů po sobě – no, nic mě nenapadá…).
Krátce po poledni jsme se ubytovali na vyrazili na krátké seznámení s tamější žulou. Sluníčko se do nás opíralo, nefoukalo. Vybrali jsme nenáročnou trojkovou cestu na Kozí kopku. Natáhli jsme jen první délku, nad štandem se prvolezec (já) rozklepal a nepřelezl. Rozhodli jsme se, že to pro dnešek stačí a radši jsme se věnovali focení, což nám šlo (stěží) líp.
Další den Honza vytáhl Kozí kopku a asi trojnásobný čas věnoval výrobě tématických snímků. Neumělci se opalovali a lenošili. Slézali jsme až odpoledne, ale do chaty se nám ještě nechtělo, proto jsme se pokusili o jednu délku Klímy, Linharta na Východnú Žerůchovú vežu, Honza si to na prvním musel trochu zpestřit, takže ji pro jistotu narovnal. Tady už se snímky dělat nedaly, slunce už svítilo do jiných dolin a Honzovi se třásly ruce.
Třetí den byl naplánovaný Puškášův pilíř na Černý štít. Zpocení jsme se dovalili pod nástup, ale měli jsme i radost, jelikož tu zatím operovala jediná dvojka a to ještě ve Stanislawském. Zpočátku jsem trochu bloudila, první štand jsem nemohla najít, zmýlily mě borháky z Narovnání Puškáše… No, nakonec po překonání nepříjemné spáry mě uvítal příjemný štand, pěkně jsem se vyhřívala na sluníčku, jen občas mě vyrušili kluci, prosebně volajíce Dober! Tuhle cestu jsme si opravdu vychutnali, Honza fotil o 106, montoval nás do nej(h)různějších poloh. Chtěla jsem se pustit ještě do Stanislawského, ale fotograf musel mít vrcholovku… Poslední délka byla nejlehčí, ale taky nejpomalejší. Hory nás odměnily krásnými výhledy, především Kolový štít se nám zamlouval, ovšem raději jen na podívání. (dostatečně nás varoval Rybízův průvodce – cesta na pokraji fyzických i psychických možností) Potíže nastaly při slaňování, kdy se nám v třetí délce kouslo lano. Samozřejmě to byl takový nepříjemný úsek a Honza, který tam lezl, se musel vrátit skoro celou délku zpátky. Opakovalo se to ještě jednou, ale to se nám naštěstí podařilo lano vyzvonit. Na zpáteční cestě klopýtajíc po kamenech jsem vzpomínala, jak jsme dolů ještě letos v červnu sjížděli po sněhu.
Další den nás opustil Tlama pro nějakou slečnu, ale mělo to i výhodu, že jsme se mohli na prvním střídat, což bylo rychlejší a ne tak únavné. Pustili jsme se do Jižního pilíře na Východnů Žerůchovú vežu, kde jsme si chtěli hlavně odpočinout. Věnovali jsme se tak především kochání a pouštění rychlejších lezců s vysílačkama před sebe. Sestup tady byl trochu náročnější, jednak se muselo slaňovat, což bylo rychlé, ale člověk byl neustále ohrožován kameny (a nešikovnými spolulezci). Večer jsme se nad sklenicí piva rozhodovali, co si dáme příští den, a seznamovali se s namakanými lezci, kteří nás dnes předbíhali na Jižním pilíři.
Ráno nás u nástupu Fehér, Lehotského cesty čekalo zklamání v podobě dvou lezců v první délce naší zvolené cesty. Když strávili na jednom místě půl hodiny a zatloukli asi dvacet skob, vydali jsme se raději zkusit štěstí do cesty Cez knihu. Tam jsme potkali dvojici z horské služby a střídavě jsme se s nimi předháněli a oblézali. Honzovi jsem záviděla, že na něj připadla délka s knihou, taková krásná spára byla za odměnu. Vylezli jsme tu jen tři délky, protože další už byly maximálně tak na drnocepín, a vrátili jsme se pod Kozí štít. Fehér,Lehotski byl volný a štěstí jsem tady měla já, protože dvě nejkrásnější délky (první a třetí) připadly na mě. Hořejšek tvořily samozřejmě převislé trávy a po páté délce plahočení v hlíně jsem myslela, že už to nedolezem. Naštěstí to byla poslední a otevřel se nám pohled na vápencové vrcholy Belianek.
Šestý den Honza musel vylézt na Jastrabku, a protože jsme toho už měli oba plné zuby, vybrali jsme tu nejlehčí a nejkratší cestu – Severozápadní hřeben. Tady to už naštěstí po trávách nebylo, jen počasí se zhoršilo, sice svítilo sluníčko, ale vichr byl dost studený, takže se ve stínu zimomřiví jedinci bouřili(y). Naštěstí to byly jen čtyři kratší lehké délky a nahoře jsme zalezli do závětří. Duše fotografa jásala a plesala.
Dole v Červené dolině jsme se povalovali na trávě a akumulovali sluneční energii, ale Honzu svrběly ruce a chtěl si dát ještě jednu délku Fehéra,Lehotského, co jsme lezli včera. Nabalil si pěkně foťáky na záda, nechtěla jsem ani pomyslet na případný pád (škoda takového fotografického materiálu). Kila navíc mu však nevadily a bez problémů vybaletil k prvnímu štandu a cvakal jeden snímek za druhým.
Po večeři jsme se dali do řeči se dvěma lezci, ze kterých po chvíli vypadlo, že jsou členové klubu SherpaClimb (poté jsem si konečně uvědomila, proč mi jejich hlasy připadají tak známé), takže jsme jim poblahopřáli ke skquělé práci na Sherpa Limitu.
Ráno jsme se po pohledu z okna přesvědčili, že není kam spěchat, mrholilo a byla mlha (upřímně řečeno, celou noc jsme se modlili, aby už bylo ošklivo). Velmi zvolna jsme se zabalili a po snídani vyrazili do údolí. Po šesti dnech lezení nám celodenní procházka s batohem a halušková večeře přišla vhod :-)