Třikrát na Hokejkce
Že pojedeme na hokejku vymyslel Filip někdy na podzim motivovenej zážitkem z léta ( letní akce Dejva s Filipem popsaná několika F. slovy : led + krásno + moje blbost = pytel + zklamání Dejva )
Že na ní pojedeme v zimě jsem vymyslel já protože léto bylo moc daleko.
Že je blbost a chce to vidět prohlásil Vanki a rozhodl se jet s náma.
Jedinou otázkou byl termín kterej sme stanovili na 19.ledna. bohužel se časem zjistilo že Filip nemůže (už ani nevim proč) takže sme nakonec jeli jen dva (já a Vanki) byli jsme trochu v rozpacích jestli to můžem přelízt bez F. když to byl vlastně jeho plán ale tyto úvahy byly naštěstí (jak se později ukázalo) úplně zbytečné. Takže vyrážíme v pátek večer, po cestě metrem mě málem chytli revizoři, naštěstí se zalekli sveřepého výrazu a mojí nové zbraně Škvark Mócr, Vanki přijíždí na sraz ve svym super fáru a na střeše má nosiče na kola - že by se změnil plán? "nee, to jenom Janička je nechce mít doma", nevěřím vlastním uším, donucuju ho mužnému návratu domů a zanechání nosičů tamtéž, kupodivu nedostal kopačky :-)
Cesta je super, dokonce mě Péťa pouští ke kormidlu (čehož asi vzápětí lituje) ale jelikož je rozený kliďas tak nahlas nic neříká - pouze na hranicích chválí Mečiarovy budovatelské sklony a pečlivost pohraničníků a když minu odbočku na Poprad (jelikož zrovna závodím) tak vzkřikuje něco ve smyslu že do tý prdele ?? jet nechce.
|
|
|
|
|
Ve 3:15 sme v Popradu, je asi tak mínus patnáct takže sem (mi) málem umrznul než sem se stihnul vychcat. Spíme. Péťa podplácí bezdomovce aby mu neukradli rádio a můžeme vyrazit - akorát že električka zrovna ujela, hmm... v jedenáct vyrážíme z hřebienku - já cestu neznám a P. si jí nepamatuje takže jdeme trochu oklikou ale co. Šlapeme a šlapeme. Nejdřiv to jde ale v traverzu Úplazem už mi dochází a v Teryho kuloáru žaket jako prase, setmělo se, konečně jsme pod stěnou, bohužel tu není místo na spaní, hmm.. Kopeme pod šutrem, bohužel je málo sněhu takže plošinka nic moc, lezeme do stanu kde se v sedě snažíme roztát, nesmíme se moc hýbat protože stan je na naší super plošince jen půlkou a pomalinku ujíždí do údolí. Péťa volá Janičce, je to fakt herec k pohledání - hlásí že je všechno v pohodě, máme super bivak a jdeme spát - ha ha, hned jak zavěsí s nadávkama vylézáme ven, a znova překopáváme plošinku na korejtko ve kterym se líp sedí s nohama v luftě, jo asi sem zapoměl říct že je hrozná kláda a vichr čemuž Péťa neoodolá a celej zbytek noci je půlkou těla venku ze stanu, sněží. Neděle ráno - je slušně nasněžíno a vichr, jdeme nahoru do sedýlka a potkáváme kluky co ji vylezli včera a spali nahoře na lanovce, prostě sme tu vo den pozdějc, sakra, "balíme to! cože? tady v tom větru neni nic slyšet. BALÍME TO! jo aha, no to vim taky vole", eště pár pohledů do vysněžený stěny, krysy na záda a šlapeme dolů, lanovku si nezasloužíme takže až do Smokálu, halušky, pivka a hurá do popradu, auto tu kupodivu je takže můžeme ihned vyrazit na zpáteční cestu, cestou si matně vzpomínám jak se Péťa těšil že se tendle víkend konečně vyspí, ha ha, teď to hlavně nevopřít vo ten tirák vpravo a ve dvě ráno jsme doma jak na koni, sem tak hotovej že se eště hodinku nechám vysávat lafemme nikitou než konečně usínám.
|
|
|
Špicál (......fotky zejména nosičů na kola dodám později)
a je tu konec března
(vypráví Filip)
Do akce se mi moc nechce antož lavinovka je vysoká, ale
nejsme z cukru a tak pod sprchou Špicálova entuziazmu vyrážím aVŠAK ne zrovna
nadšeně. Lupení zakoupené pár hodin před odjezdem nás opravňuje k zneužití 64
míst k posezení v sociální třídě. Pojezd přepchaný opačnýma pohlavíma nedovoluje
Špicálovy spát, 
natož
zmlknout. Letóra se mnění začínám se bavit a sem fuck zvědavej co se eště
poděje. Hustí to hlavapohlava. Kdyby mu 
nevystoupily v Ružomberoku určitě by došlo k obohacení
a nespal by vůbec. Já mám hodinu k dobru. Usnutí se blíží úplnému. Proprat,
elekltrička. ve Smokálu nás červstvovst vorganizmu směřuje ke zdviži na
Hrebienok. Následuje obvyklé vylučování s vteřinovym načasováním. Turnikety
doslova prorážím. Špicál tohle neřeší a značkuje podél cesty vzhůru stále furt.
Je nádherně, ospale si ťapem, rozhovor de vo lavinovce (spadla na 2-takže
voptimizmus), a jakej to je rachot, když to letí a vono to fakt letí zničehon
nic křup napravo, křup nalevo a už to jede, naštěstí daleko a naproti, ale je to
fakt rachot. (voptimizmus s votazníkem). Šlapeme po lávkách, zespoda vod
Zámkovského a čumíme nahoru. Do Lomnice to pere (voptimizmus). Špicál vý kde se
bude hnípat s Tankystou už to vokouk. Vjednu sme po menší dohledávce na místě.
Von vykope plošinku já furt čumim a vyhřívám se . Paráda je jedna, chcem jít až
zejtra. Takže tlačíme horem dolem a kecáme a koukáme na Stredohrot a posloucháme
laviny (Prrrrrrááááásk) a v pět do spacáku a stanu! Jak pumpa nabalenej se děsně
potim. Spim jak mimčo. Ráno ve čtyři v stáváme. Zase krásno a žlab je tvrdej a
hovna akorát a 
žereme (voptimizmus). Mažem do nástupu hezky po
předních. Půlku valašek necháváme u nástupu a natahujem šlapadla Nemůžu se
dočkat, fčera tam pralo 
do sedmy, takže čas a voptimizmus. Beru první dýlku.
Sucho, jen vobčas zakáplej led. De to dobře i když máme každej svůj pingl s
mačkama a ponorkama. V lehkejch dýlkách je víc čerstvýho, takže radši dáváme
těžší varianty. Špicál de do Kříže a já jen koukám jak se v tom prochází a
trochu mám starch co já, ale zase se těším a jaká bude ta další dýlka a jaká ta
další. Na štandu pod převisem Hokejky dokazuji svoji debilnost. Karabina se
šroubovacím zámkem nejde povolit. Jasně, je utažená pod zatížením a tak se do ní
fest vopřu a UTÁHNU! Nebejt nože sedim tam dodnes. Příště bereme pilku, ale
nebojte se kildně se do ní cvakněte. Je v pořádku, žádnej vodpad, nikdy mi
nesletěla. Další ztrátou je půlka expresky která mi při vybírání padá. Špicála
za to sepsuju. Je to spíš moje chyba a tak mě to pak mrzí, ale je furt v pohodě.
Asi ví že kecám blbiny. Převis bere von a projde se i se zátěží. Nad ním VŠAK
zřejmě přestává pohoda. Něco je blbě padá vodtamtaď spoustu ledu a lano se vůbec
nehejbe - pesimizmus. Nakonec hrdině prochází a štanduje. Samozřejmě radí jak na
to. Skála je nad převisem celá pod 5 
centimetrovou
glazurkou. Tu je třeba otlouct a postavit sa do potůčku pod ní. Rozzářeně si
pochvaluje jak voda oproti ledu dobře na tření drží. Tlemí se tomu 
a důtklivě
upozorňuje na tutovou skobu co dal po cestě, která jde vyndat rukou. Tlemim se
taky. Smích mě VŠAK přechází, když vydím další dýlku. Kout je řádně zaledněn a
moc to nejde vytlouct. Cesta je jasná, ale nesjízdná. Rozhoduju se pro
vinikajícího suchýho sokolíka jdoucího doleva. Hezky pípák za pípákem a
konec! Skoba s kroužkem na slanění. Asi nejsem první. Dávám do ní jeden pramen a
kroužek překračuje mez kluzu což se projevuje zoválněním tvaru. Tak se nechávám
druhým fousem jisti a lezu dolu hezky pípák za pípákem. Jsem zase na štandu
pesimizmus. Zkoušim to na Špicála jakože dál je to v poho a jestli nechce
jít von. Nechce a culí se . Má recht sem srab. A tak du. Jistit skoro jde na
hovno. Hrozně se bojim. Musim se do toho ukecávat. Chytře využívám místa, kde je
roztáto a vodička vyhřátá stoupu tam a nožky tepelně podporuju. Kupodivu to je
fuck poznat. A je tu polička, vod ní koutek a nad nim určitě štand. Po dvaceti
minutách tomahavkování a skálopevně přesvědčen o nevytrhnutelnosti všech
dvou mikrovklíněnců oblejzám poslední kout zprava přes výšvyh. A 
krásnej štandík pod
vodopádem pesimizmus mi dodává optimizmu. Místo je dobře kryto převisem,
který usměrňuje všechnu vodu do držky. Když je člověku zle je nutno se
rozptýlit, což činím pohledem do vokolí a na exemplární lavinku, která se z
nepatrného vodtrhu pěkně zvětšuje a postuně nabýrá rychlost a plní nástupovej
žlab a klopí zatáčky (tam kde sme zanechali valašky) a sere 
si to dolů a řve a
pak se nahrbí před skokem u malýho hrotu (tam máme stan) a pak chvilku ticho jak
letí vzduchem a HRC! jak si ztěžka sedne už pod hankem a pak brzdí a hrne
to. No práda! V tu chvíli si myslim že je po matroši, ale ňák mě to ani neštve,
beru to spíš jako zajímavost a nadšeně to Špicálovy vyprávím, protože von byl
chudák zaneprázdněn lezbou. Taky ho to moc nebere, působí vesele, což mi pomáhá.
Všude se musí lízt jak v létě jenom tady. Na vržku to vytává, v stěně teče
vodopádem, v noci mrzne a nakonec hromadí v Špicálově baťohu, kde se to vše
ohřívá a mísí s fotoaparátem a tidlifónem. Proto je tento zanechán spolu se mnou
ve vodě na štandu aby nenavlhl. Poslední normálně lehčí dýlku nasazuje Špicál
kraula a já jsem určen k prusíkování s dvěmy břemeny. Jde to skvěle blbě. Pro mé
dobrání volí chytře slunečnou hranu v prostřed dýlky jen asi půldruhametru
vod kouta cesty. Tamtudy nic neteče. Pak dobívá poslední štand, já se vyhřívám.
Turistiku zacpanou vrcholovou nálevkou proloženou kapáním kýblů si vodpouštíme a
mažeme slaněním na
pětokráte. V pět sme 
parádně dole. asi pět metrů vod dopadu expresky. Převlíkám
se do suchýho a jdu pro ní. Lezačky nechávaj v hlubokém sněhu krásný
červený stopy. Špicál, kterej se převlíká do mokrýho zanechává stopy
zelený. Navíc sem měl samosémně velký voči a lavinka minula i tomahavky
i stan voptimizmus. Žlebem sestupujem každej sám, sme toho asi
plný a tak si to musíme hezky pro sebe v mozkovně posrovnat. Jdu
vepředu, jsem nenažranější a proto víc spěchám. Rychle do pelechu
a tlačit. Paráda a voptimizmus. Ráno se moc nevyvalujem a rychle
dolů. Začínaj jít mráčky. A tak pivko na Zámkovského a rychle Hrebienok
a víc piv a sušení a prasení a žraní a spánek a když se probudim
nahoře už se to kaboní a tak do Smokálu a pivko a halušky voptimizmus
začíná bejt nesnesitelnej. Pak električka, Poprad, vlak. Špicál
se rozhlíží po vobětech. Z teologické hádky vedené ve slovendštině
je ale viditelně zpruzelej. Tlemim se. Vokolo Ružomberoku se neklidně
vošívá a protože voptimizmus, tak se tlemíme voba. Eště že tu s
nim nejni Dejv tolik kladného nazírání světa bych asi nezvlád.
Čao J.F.K. Fidéla