poslední aktualizace této stránky: 2.3.2004

Kdysi dávno. Při obvyklé debatě nad limonádou mi Dejf líčí své zážitky ze zavěšování pytle při pokusu nastoupit do Hokejky vedoucí západní stěnou Lomničáku. Vypadá při tom, že je pevně odhodlán se na místo vrátit a neúspěch napravit.

Kdysi, rovněž dávno. Sedím s Dejvem v jeho káře a mířím do Vysokých Tater. Cíl je jasný, cesta dlouhá, a tak nabíráme stopařku. Řeč nevázne. Dost mě překvapuje, jak je svět malý, a kolik společných známých máme. Dívčina se ani moc nenechá přemlouvat a pokračuje s námi až kamsi k Popradu.

Pár hodin spánku, vstát do ranní zimy, auto zaparkovat ve Smokovci a vzhůru na tůru. Cesta z Hrebjonku docela odsejpá, vládne dobrá nálada. Jen to počasí by mohlo být trochu lepší -je vidět tak na 50 metrů. Před výšvihem v Malé studené dolině jaksi ztrácíme orientační jistotu. První pokus strmým suťoviskem končí pod bariérou kolmých stěn. Na pokračování v metodě pokus -omyl nemáme fyzičku, a tak telefonicky kontaktujeme zkušeného hokejkáře Filípa. Po krátkém rozhovoru je i nám cesta jasná. Práskli jsme se pouze o dva kuloáry, takže dolu a zase nahoru. Batohy nějak ztěžkly, dobrá nálada se trochu vytratila, zato počasí se malinko zhoršilo. Někde v nástupových lávkách se rozhodujeme přečkat blížící se noc. Každý si nacházíme svůj metr čtvereční relativní roviny a chystáme bydlení. Najednou z ničeho nic mlha, která nás celý den doprovázela, zmizela pod námi v dolině a zapadající slunce ozářilo monumentální stěnu Lomničáku. Usínám plný dojmů a ani mi příliš nevadí, že voda stékající z šutru nade mnou mizí někde ve ždáráku.

Další den vstáváme sice brzy, ale cesta pod stěnu je delší, než se původně zdála. Brzký nástup se zkrátka nekoná. (Však už náš horolezecký vzor Meloun nám říkával, že správný horolezec před dvanáctou hodinou neleze.). První začíná Dejf. Je celý odhodlaný, tak daleko se přeci jen ještě nedostal. Určité rozpaky nám působí těžší místo hned první délce klasifikované podle průvodce stupněm III. Čekáme boj. Dále to po skalních lávkách docela jde. Křížem teče potok, ale to nás přeci nemůže zastavit. Pár kroků pod sprchou a je posekáno. To se však nedá říci po netraverzování nad převis Hokejky. Voda je všude, tudy to prostě nedám, ani přes Dejůf vyhlášený optimismus. Nechávám se spustit zpátky na štand a zkouším to plotnami vlevo v linii důvěru nevzbuzujících skob. V další délce se Dejvf marně snaží netraverzovat do původní linie cesty. Pohled na hodinky je pro nás zklamáním i vysvobozením zároveň. Pytel. Slanění. S posledními světelnými paprsky jsme zpátky u batohů. Rozhodujeme se pro večerní přesun na Terynu, kam dorážíme cca v 22 hodin. Stíháme ještě pár piv na spláchnutí neúspěchu…

Léto 2003 je v plném proudu a Dejf stále mele cosi o Hokejce a sundavání pytlů, až z toho začínám mít pocit, že skutečně nastal čas. Opět vyrážíme pouze sami dva, cesta je tradičně dlouhá a únavná, stopařky nabrané někde za Zlínem vzápětí vysazujeme někde u Vizovic.

Cesta pod Lomničák nás již nemůže ničím překvapit. V průvodu turistů nikam nespěcháme, takže se v klídku zavodňujem limonádou na Zámkovského chatě. Při zdolávání strmých lávek vedoucích do Téryho kuloáru mám pocit, ze Dejf nějak není ve formě. Strašně se vleče a co chvíli odpočívá. Tentokrát nenecháváme nic náhodě a ubytováváme se v luxusním bivaku cca 5 minut od nástupu do cesty. Po obhlídce stěny začínáme přípravy na večeři. Když Dejf vyndává asi deset kilo různých salámů a sýrů, začíná mi být jasná příčina jeho pomalého tempa.

Další den azuro, cíl jasný, cesta taky. Žádné komplikace ani pochyby, takže za pár hodin s pivem v ruce pózujeme před davy turistů. Při slaňování potkáváme další dvě lezecké dvojky. Naprostou večerní pohodu v bivaku kazí až příchod bouřky, na který nejsme příliš připraveni. Ráno se ještě pokoušíme nastoupit do Stanislawského, ale z druhé délky jsme nemilosrdně spláchnuti. Balíme. Holt další pytel, ovšem i záminka se opět vrátit.

Skoč na úvodní stránku