Francie - Dauphinské Alpy

zájezd vylágrovanejch převodovek

O tom, že by se mělo vyjet do Francie, kamsi na druhou stranu Alp, do krajany míň než zřídka navštěvovaných míst, se vědělo už dlouho. Za čas se stanovil termín, že jako někdy začátkem srpna, prej podle počasí. Sestava zúčastněných se však krystalizovala mnohem déle a jasno bylo až pár dní před odjezdem. Přibližné dvojice nakonec dopadly přesně takto: Filip & Jarda, Franta & Michal, Janice & Vanki, MagdaLenka & LeoN. Osm lidí, dvě auta, pohoda. Co na tom, že Vanki chce jet na 2 týdny a já s MagdaLenkou můžem jen týden, cesta nazpět je ještě příliš daleko, než abychom to řešili. Posledních pár dní a hodin dolaďujeme matroš, počasí a přesný čas odjezdu.

Nakonec vyrážíme Vankiho zánovním Fordem o den později než Filípovo auto. Cesta probíhá v pohodě a rychle, řidičů je nás dost, cédéček taky. Ve Švajcu mají natolik levnej benzín, že nás od tankování neodradí ani to, že jsme benzínku už přejeli. Zaostření zrcátek chvíli trvalo, nicméně po troše brejkování jsem to za vydatného povzbuzování nějak docouval. Problémy s navigací nás zastihli až v Grenoblu, kde jsme strávili aspoň hodinu blouděním, ale nakonec jsme se přeci jen trefili a přibližně po 80 kilometrech dorazili do malé vesničky, snad St. Christophe, nebo taky Les Étages (1597) , odkud se stoupá pod nástup našeho prvního cíle Aiguille Dibona (3130) Objevujeme parkoviště a Filipovo auto, za stěračem vzkaz, že odpoledne vyrazili nahoru. Je kolem půlnoci, hvězdičky, rozbalujem károšky a usínáme.

AUGIELLE DIBONA

Ráno v St.Christophe Ještě je to daleko Další den opět azúro, vypadá to na pěknej pařák. Přebalujeme a vyrážíme k chatě Refuge du Soreiller (2719). Procházíme celkem pěkným úzkým kaňonem nebo jak tomu říct, kolem bezva potůčku a najednou se nečekaně objeví neuvěřitelná jehla. Čumíme jak puci, foťáky cvakaj, tak tam jdeme, to je super. Augielle Dibona Ty jo... Motivace by tedy byla- a Dibona se přibližuje pomalu, ale přibližuje. Nálada je natolik dobrá, že si část cesty zopakuju hledáním brejlí, které jsem si chytře odložil při focení. V závěru ukáže svojí fyzičku Janice, u chaty je zdaleka první. Dibona se už tyčí v podstatě nad náma, pořád se zdá sympaticky nepřístupná, scenérie je vůbec celkem dramatická, no nádhera. Dibona a chata konečně zblízka Za chvíli už na nás mávají kluci, zabivakovali pár desítek metrů nad chatou, na útulných plotnách a právě se vrátili z kopce. Všichni se vydrápali nahoru cestou Voie Madier TD (VIa) a září spokojeností. Zbytek odpoledne zabere plánování zítřejších výstupů, pereme se s francouzštinou, MagdaLenka vaří, já stavim ohrádku bivaku, prostě symbióza. Obloha se nepříjemně zatahuje, nemůžeme se dohodnout jestli rozhodne čtvrtá, pátá nebo šestá hodina, ale nakonec rozhodli všechny, takže neprší. Opět krásná noc.
Pohodka v bivaku Pohodka v bivaku Pohodka v bivaku Večer z bivaku


Ráno je horší, celkem kosa a dokonce tma, je to divný, ale přesto vstaneme. Vanki s Janicí vyráží do Visite Obligatoire TD+(VIa), já s MagdaLenkou do stejné cesty jako pánové den předtím, je ostatně hned vedle a někde k závěru se do Obligatoire obvykle nálejzá. Filip s Jardou se rozhodli pro Madier Est TD (V+), tedy východní stěnou, odkud už jehla moc nevypadá jako jehla. Franta a Michal šli zkusit něco těžšího, snad kolem 7b a asi to bylo fakt těžký. My se s MagdaLenkou pěkně střídáme, před námi nějaká dvojička, za námi taky někdo, prostě oblíbená cesta. MagdaLenka ve Voie Madier Kousek od nás nadává Vanki, že je to moc jednoduchý. Filip s Jardou nalézají během cesty 4 skobky a snaží se nějak probojovat nahoru, asi celkem šitama. Zkoušim nějakej snad 7ačkovej úsek, ale nejde to, takže nakonec se klasicky napojujeme na Visite Obligatoire. Místama už je to pěkný lezení, příjemně odjištěný, nějaký to zpestření ještě cestou vymejšlim, no a orgasmus. Vrchol jehly je podle očekávání celkem špičatej, fotíme, posíláme si foťáky lanovkou, tatranka a tak. MagdaLenka před orgasmem Kopec je ze strany kterou jsme zespoda neviděli napláclej na masiv jinýho kopce, takže stačí jedno slanění a sestup je choďák. Potkáváme bobry, kteří vypadají jako svišti, nebo tak nějak a za chvíli jsme na svých plotnách. Postupně přicházejí ostatní, kromě Michala a Franty byli na vrcholu všichni. Obloha se zatáhla a už v dramatičnosti víc než konkuruje kopcům okolo. Tentokrát rozhoduje čtvrtá. Začíná to lehkým deštěm, který zesílí, ale pak přestane. Posádka Filipovýho auta se rozhoduje pro sestup, Janice a Vanki si zařizují nocleh na chatě, já pro jistotu ztrácím mobil, kterej po hodině hledání najdu v báglu. Zase začalo lejt a přidají se blesky a pochopitelně hromy. S MagdaLenkou se schováváme pod převislým balvanem, kousek nad plotnama. Zmoklej LeoN pod balvanem Balvan bohužel není převislý dost, takže po něm stejně stékají cestičky vody a kapou všude a na všechno, je hnusně, deprese. Chvíli nám trvá, než si uvědomíme, že zvuk, kterej slyšíme asi nemá nic společnýho s hromama, ani s žádnym vrtulníkem. Z potůčku dvě stě metrů východně od nás se stala menší řeka, která nese neuvěřitelný množství kamenů, a bere je až do údolí, samozřejmě kaňonem kudy jsme přišli a tedy cestou kudy museli scházet kluci. Nezdá se že by kterýkoliv z probíhajících dějů chtěl skončit, nakonec to takto probíhá asi dvě hodiny. Potom déšť poleví a my se jdem podívat k chatě. Janice i Vanki jsou už ubytovaný, nám se však platit 16 euro nechce, naštestí je přímo u chaty ideální bivakovací místečko. Nad dolinou a kaňonem lítá vrtulník, obáváme se o ostatní, díky naší francouzštině nejsme příliš schopni zjistit jestli se někomu něco nestalo, ale pak nám nějak dojde, že cesta dolů je zničená, kamenotok sebral lávky a tak. Noc je samozřejmě jasná, nálada už je horší.

Další den se s Magdou rozhodujeme lézt začátek Visite Obligatoire, první čtyři délky, tedy téměř tam, kde jsme se den předtím napojili. Vanki a Janice lezou cestu o stěnu vedle, Midas TD+ (VIb), která nevede nahoru, zato je však s vypečeným převískem. Na plotnách to ubíhá celkem vesele, každých pět metrů nýt, pěkně to drží. LeoN v 1. délce Obligatoire Vylezeme plánované 4 délky a slaňujeme. Dole žereme, balíme a vyrážíme. Cesta je fakt trochu pochroumaná, kaňon se zas trošku prohloubil, kromě mostů to vzalo i kus silnice v údolí. Vypadá to, že jsme odříznutý, protože v tomhle údolí je silnice slepá. Zatímco sleduju jestli se dá rozbitý úsek silnice projet, noha si neporozumí s některým z kamenů, ostrá bolest v kotníku a pád. Poslední pohled na Dibonu, počasí už se kazí Sbírám se dost opatrně, říkám si že to nic není a že to rozchodim. Zanedlouho dohoním Janici a Vankiho, kteří celkem znepokojeně shlížejí dolů na vesnici. Chvíli nevím v čem je problém, ale pak je jasno. Parkoviště a část vesničky zasáhnul menší bahnotok a tak je Vankiho Fordka po světla pokřtěná a zavalená. Dole už nás čekají ostatní, kamenné masáži v kaňonu naštěstí utekli, Jarda teda asi celkem těsně, Filípo pak z parkoviště ujel asi dvě minuty předtím, než se tam bahínko dovalilo. Plánovaná pohodka se tedy vůbec nekoná, nějaký místní týpek nám půjčuje lopaty a tak a makáme. Vanki telefonicky domlouvá pojišťovně, aby se začla starat, ale moc se to nedaří. Moje nožka začíná slušně nabírat na objemu, MagdaLenka mi sežene něco na zchlazení, takže to jde. Pro tuto oblastje charakteristická zejména těžba automobilů Týpek nám zatím radí, jak na to, asi ve čtyři hodiny je auto vytažený, i když samozřejmě nepojízdný. A čtyři hodiny v tomto kraji rovná se bouřka. Hledáme nějaké přístřeší, nakonec se usadíme pod balkonem, kde kluci spali už minulou noc a nikdo ani tentokrát neprotestuje. Popíjíme, požíráme asi do devíti. A devět hodin v tomto kraji rovná se po bouřce.


Následuje dlouho očekávaný restday. Dopoledne pěšky do La Berard nakoupit průvodce, pohledy a vůbec. Horko už zase přestává bejt snesitelný, takže se jdem ještě vykoupat. Zdá se, že Vankimu náhradní auto nepřivezou, zato mu to jeho vzali do Grenoblu do servisu. Michal a Franta asi moc odpočívat nepotřebují, takže ještě odpoledne vyrážejí pod náš druhý cíl, La Meije. My ostatní se tedy už s věcmi přesunujeme do La Berard a stavíme stany, protože čtvrtá opět přišla a ani devátá moc nepomohla.
Procházka do La Berard MagdaLenka se svými zavazadly v La Berard



LA MEIJE

Další den, Vanki s Janicí zůstávají dole aby mohli řešit auto. My čtyři zbylí se vydáváme na dlouhou cestu k chatě Refuge du Promontoire (3082) pod La Meije. Je to celkem do kopce, údajně snad 6 hodin. Říkám si, že s tím kotníkem to půjdu celej den, ale nakonec to jde velmi rychle, zvlášť když si člověk nedělá problémy se sledováním cesty. Chata je spíš takové orlí hnízdo, kde není žádná voda. Přístup k ní je buď přes ledovec nebo po feratě o které nevím. Jsem líný nasazovat si mačky, takže za chvíli mi jde spíš o to nespadnout než se dostat nahoru. V půlce přece jenom ty rámovky na svoje botky nějak narafičim a za chvíli následuje slunění na terase. Než dojdou ostatní, zakecám se s jednou příjemnou francouzskou a dostanu mňam pomeranč.
Vyrázíme pod Meije Je to fakt dlouhý... Objevuje se hradba la Meije Odpočinek při výstupu, flek nad Filipem je chata Po ledovci k Meije
Jarda a trhlina Orlí hnízdo Soreiller Výhled kamsi z terasy Plánování na terase Tudy jsme přišli
Není kde bivakovat, takže tu jednu noc budeme muset strávit v chatě. Cenu 17 euro se samozřejmě daří usmlouvat jen těm, kteří mají alpenverein. Franta s Michalem už ten den lezou, a to hned jednu z nejtěžších cest oblasti L' Horreur Du Bide ED (VIc) na Doigt, což je část masívu La Meije. My se vydáváme na procházku po ledovci a snažíme se je ve stěně identifikovat. Dolézt se jim to nakonec nedaří, ale vypadají spokojeně a scházejí dolů k zaslouženému odpočinku. Přichází čtvrtá a řekl bych, že bych dal i víc než 17 euro. Plánujeme zítřek, žádné moje pološílené nápady se neujmou, takže rozhodnuto, že půjdu s MagdaLenkou normálku, tedy Voie Normale (III+) na Grand Pic de la Meije (3982). Filip a Jarda zkusí v tomtéž masívu pěknou Pyramide Duhamel, snad vynýtovanou Reine De La Nuit ED (VIc). Musíme s MagdaLenkou vyrazit už ve tři ráno, takže za ty prachy si to asi moc neužijem…

Výlet po lidovci Výlet po ledovci, Jarda a cepín Hledání Franty a Michala Na chatě řešíme cosi A tohle je ráno nebo večer, z chaty nebo z kopce... buch ví

Je to neuvěřitelný, ale fakt vstáváme ve tři, lehká "snídaně", čelovky a jde se na věc. MagdaLenka má cestu celkem nastudovanou, stejně ale není tak lehký se v tý tmě orientovat. Jistit zatím není třeba, začínají nás dohánět nějaký tři lidičky, snad Španělé, docela jim to jde, ten co je vede to tady evidentně zná. Zdá se, že jsme se taky našli, lezení už ale začíná bejt vážnější a exponovaný a přirozeně mokrý. Aspoň že už je celkem světlo. Pouštíme před sebe trojičku, ten co vede se ani nejistí, jenom ty dva najednou dobírá na štandech. Zatím se asi na dvě zajímavější délky navážeme, přec jenom je to III+ a sklouznout by se dalo snadno. Konečně dolézáme k malému ledovci, který končí slušnou šluchtou. Takže mačky, no prostě bezva. Aklimatizace na Diboně byla asi dostačující, výška se moc neprojevuje, poslední úsek už je zase po skále. Těsně před vrškem opět doháníme Španěly, ještě jeden těžší kousek a jsme na vrcholu. Vrchol La Meije, LeoN a Španělé Rozhledy... Rozhledy... Rozhledy... MagdaLenka na vrcholu Nádhera, Alpy by měli bejt blíž. Je asi devět, takže celkem slušnej čas, užíváme si to, fotky, tatranka. Přemejšlim kde seženu 18-ti metrovej žebřík, abych se podíval do čtyř tisíc, asi smůla. Nicméně můj i MagdaLenčin výškový rekord padl, takže spokojenost. Španělé pokračují kamsi po hřebeni, my asi po půl hodině začnem se slaňováním. Není to bohužel tak rychlý jak bysme chtěli. Než se dostaneme k ledovci celkem to trvá. Ten už taky není co to bývalo, takže slaňujeme i přes něj. Sestup po ledovci, LeoN s kavčecím pérem Ostatně pak slaňujeme už skoro všechno, což nás asi zdrží víc než kdybychom to sešli, ale když už tam ty štandy jsou, že jo. Konečnou fázi sestupu příliš netrefujeme a dostáváme se do žlabu, kterej vede na dolní ledovec, kam se nám vůbec nechce. Takže nakonec volíme celkem drsnej traverz. Už je snad půl pátý a bouřka nikde, ale víme že každou chvíli musí bejt tady. Zkoušim to traverznout solo, za což si pak celkem nadávám, je to tak za pět, v pohorách s kotníkem žádná slast. Snad až kolem šestý se dostáváme na chatu a nevěříme, že nám sestup trval tak dlouho. LeoN připrauje slanění... ...pěkně exponovaný MagdaLenka zatím fotí kopce naproti Filip a Jarda akorát odchází, cestu dali, takže spokojeni jsme všici. Bouřka pořád nikde, po necelé hodině vyrážíme taky, a deštík už nás osvěžuje. Za chvíli už je celej masív zahalenej v obrovskym mraku a je tam asi pěkný peklo. Zajímalo by mě jak jsou na tom lidi, který jsme potkali asi v půlce sestupu jak jdou nahoru.
Z kopce je to pro mě horší než nahoru. Kotník dost protestuje, občas to chce odpočinek. Déšť zesiluje, dolu do La Berard přicházíme celkem promočený asi v devět a chvíli se sušíme v altánku. Pak mi některá dobrá duše postaví stan. Vanki s Janicí jsou už v Grenoblu, nastává správný čas, abychom začli řešit jak domu. Sestup, na Meije už je peklo



Magdalenka má omluvenku z rodinných důvodů, takže se nasáčkuje do Filípova auta, dobře jí tak. Já si nechám vzít pár věcí který už nebudu potřebovat, naopak oberu Filipa o mapu a 50 euro kdyby něco. Jen škoda, že taky celkem spěchám a nebudu si tak moct stopa řádně užít. No nic, zamávám namačkané Felicii, něco uklohnim, relaxuju a užívám si ten pocit, kdy člověk netuší co bude zítra…

STOP!

Kolem desátý dozrál čas, balím věci, koupím bagetku a vydám se hledat jízdenku domů, totiž nějakej kartón. Nikde nic, jsou tady nějak moc pořádný, ale nakonec přece jen z nějaký popelnice slušnej kus vytáhnu a začnu rozvažovat strategii. Každopádně prvně do "Grenoble". Není to tak jednoduchý, kreslit jsem nikdy moc neuměl, aspoň jsem se snažil udělat všechny písmenka stejně velký, abych už na dálku působil důvěryhodně. Na baťoh jsem připnul přilbu, třeba si to někdo vezme osobně. Kolik lidí z týhle díry asi dneska pojede do Grenoblu… Vycházim a hned slyšim jak kolem mě neslyšitelně projede nějakej off-road. Instinktivně nastavím karton, a kupodivu není pozdě, skřípění brzd a hned mě zve příjemný horolezecký pár dovnitř. Klábosíme o lezení, anglicky celkem uměj, trochu je šokuju tim kam až hodlám stopovat, což se ostatně stane pravidlem. Vysazují mě v Grenoblu na benzínce, a já si řikam, že jestli to takhle půjde dál, jsem doma dřív než Filípo a spol.
Volím novou taktiku, na kartón napíšu velké D jako Deutschland a k tomu mám připraveno CZ, kdybych náhodou uviděl kolem jet ňákýho Čecha. Asi to moc nefunguje, germánů projela spousta a nic. Až po delší době zastavuje nějakej mladej Francouz ve staršim vytuňenym renultu, poslouchá Offspring, takže pohodka, škoda, že mě může vzít jen do Chambéry.
Bohužel mě mohl vyhodit jedině přímo na dálnici, navíc přede mnou tunel, takže nejde nikam moc popojít. Zkoušim to opět s Déčkem a nic, tak radši napíšu "Annecy". A taky nic. Začínám propadat beznaději, že jsem teda dneska moc daleko nedojel, fakt blbý místo. Ale nakonec přece jen vidim jak asi tři sta metrů za mnou zastavilo auto v jakémsi nájezdnym pruhu, řidič celkem riskuje. Běžim jak jen to s báglem jde, čeká mě tam Francouz ve středních letech, není moc sdílnej, anglicky neumí v podstatě nic, za to je celkem ochotnej. Jede až za Annecy, ale bohužel ne do Ženevy, takže mě odveze někam stranou snad do La Roche.
Odolávám pokušení napsat na karton "Chamonix" a zkoušim to na silnici první třídy, kousek do Findrolu, kde je dálnice na Ženevu. Nic moc, až najednou vidim, jaxe jedno auto, který projelo před chvílí kolem vrací a obrací znovu. Další příjemná Francouzska, no aby ne. Bohužel je jí tak padesát. Ten kousek mě teda sveze a poradí mi, abych šel na dálnici na kasu kde vybírají mýtné.
Už je dost nechutný horko, tři kiláky procházka kolem dálnice a jsem tam. Konečně taky potkávám někoho kdo stopuje, dva lidi, který vypadají celkem divně, asi taky z východu. Moc se to nedaří, auta jedou sice pomalu, ale nic z toho. Až najednou opět off-road a v něm zarostlej tlustej týpek z Ženevy. Pořád něco žere nebo chlastá a do toho se vyptává a vypráví něco o městě. Celnicí prostě projede, má ženevskou značku, žádnej problém, jsem ve Švajcu.
Na kartónu tentokrát září "Lausanne". Čekal jsem že stopování hned za celnicí půjde o dost líp, trvá to snad dvě hodiny než mi zastaví tři kočky přibližně v mym věku, bylinkářky. Je s nima sranda, jenom ten zelenej čaj co mi nabízeli byl fakt hnusnej. Mají v Bernu nějakej obchod s kytkama a takovejma věcma, takže mě berou až tam, pěkně na benzínku. Rozloučím se pěkně "You are Angels!"
Další destinace je Bazilej. Opět zaúřaduje přilba na baťohu, nabírá mě nějakej snowboarďák, kterej jel odněkud ze Šamonic a taky trochu leze. No dobrý, ale vzal mě jenom někam k Solothurnu.
Další zajímavej týpek mě nabral celkem rychle, byl to příslušník nějaký francouzský alžírský menšiny, měl pro moje toulky celkem pochopení, jeho rodiče jsou totiž nomádi na Sahaře. Anglicky uměl jen pár slovíček, zato francouzsky, italsky, španělsky a portugalsky perfektně. Slušný, no. Pokračoval do Zurichu, přemejšlel jsem že pojedu s nim, ale pak jsem se radši nechal vysadit u odbočky na Bazilej.
Už se dost stmívalo, pomalu přemejšlim o bivaku, ale celkem rychle mi zastavila jakási Švýcarka se svou malou dcerkou. Uvítala mě slovy, jestli jako vim, že se tohle nesmí. Byla první ze všech co mě vezli, která pochopila kde asi leží Česká Republika. Usměvavá, v pohodě, a nakonec mě mezi řečí úplně dostane tim, že její manžel se předevčírem rozsekal na motorce, leží v komatu a asi nemá moc šancí. Dovezla mě přes celnici, takže mě vítá Německo. Přeju jí a jejímu manželovi hodně štěstí, brr.
Už je tma, zkoušim ještě chvíli postávat za celnicí, ale už to nemá cenu, jdu obhlížet parkoviště, jestli nenajdu krajany. Mám kdyžtak v plánu přespat tady u parkáče. Čechy se mi opravdu daří najít, mělnická značka a dokonce jsou ze mně blízkých Neratovic, dva snowboarďáci, velmi v pohodě, jenže maj plný auto, tak aspoň kecáme, konečně zase česky. Když jim řeknu, že tu někde přespim, tak se na mě podívaj divně, že se jako nebojim, když je kolem tolik arabáků. Dělám machra, ale tohle mě nenapadlo, a beru si to k srdci, možná až příliš. Vyrazim s věcma, asi 2 kiláky po dálnici a pod nějakym mostíkem uklohnim večeři. Vůbec se mi ale nedaří usnout, řikám si, že tady mě klidně někdo zapíchne a vobere. Ti kluci mě teda nasadili brouka do hlavy… Trochu si zdřímnu, ale ve čtyři na to kašlu, beru věci a jdu se projít do města. Je tam celkem klid, do centra je to daleko, ale mám celkem žízeň a objevim McDonalda, kde je ještě otevřenej McDrive. Posádka auta, které zrovna stojí u okýnka, si tyhle služby celkem užívá. Chlápka za oknem pěkně buzerujou, pak se jim nechce platit, je z toho chudák docela hotovej. Když konečně odjedou, chci si koupit kolu a ten zdeptanej parchant že ne, že když nemám auto, tak nic nebude. Zkoušim ho chvíli ukecat, ale je to fakt debil. Ještě že zvednutej prostředníček je tak internacionální. Zeptám se radši řidiče za mnou, jestli by mi to nekoupil- žádnej problém, zato McChlápek už je fakt nasranej a toho čeká ještě další buzerace, kterou pobaven s kolou pozoruju. Asi místní zvyk.

Další den, čeká mě už jen cesta po Německu, to půjde. Na můj vkus je však kolem celnice přemnoženo poldama, každou chvíli kolem mě nějaký projedou a tvářej se výhružně. Po týdnu v horách a probdělý noci asi nevypadám zrovna svěže, ale nakonec přece jen staví švýcarská zdravotní sestra, snad ze soucitu a bere mě na benzínku do Freiburgu.
Je tady spousta aut, určitě i nějaký Češi, říkám si, že to půjde snadno. Nerozhodí mě ani nápisy na značce u výjezdu jako "Proč ty němcíí nestavěj!?", "To je teda v prdeli" a další český a polský výrazy zoufalství. Po druhé hodině marného čekání už mám chuť nějakej ten nápis připojit. Jdu se projít po parkovišti, potkávám pár českejch aut, ale všechny jsou plný. Až jeden starší brňák vypadá celkem prázdně, ale ukecat se mi ho nedaří, protože ten den vzal dva zchlastaný Poláky, nemohl je dostat z auta a jeho přítelkyně už je proti. No smůla. Ještě se chvíli poflakuju, ale pak jdu zase šlapat k výjezdu. Už jsem na týhle pitomý benzínce aspoň čtyři hodiny. Zkusím popojít víc po dálnici a za chvíli je tu policejní auto. Významně zastaví kousek ode mě, ale nikdo nevylejzá, dovnitř nevidim, přesto pochopim, že mám rychle vypadnout. Už mě to tady pěkně sere. No konečně, jedno auto přibrzdilo a posádka si mě nějak prohlíží. Tvářim se přívětivě a skáču do cesty. Až teď si všimnu, že jeden ze dvou kluků je nalíčenej. A sakra. Doufám, že to nebude až taková prdel, jak by mohla být. "Mamka" asi trochu žárlí, ale nakonec se dohodnou, že mě vezmou. Jedou zrovna z nějakýho festivalu a pouštěj celkem dobrý cédéčka a docela s s nima pokecám. O holkách radši ne, i když se jim pod sedačkama válí nějaký dámský spodní prádlo. No, trochu si oddychnu, když mě nepolíbeného konečně vysazují v Karlsruhe.
Tam se snažim dostat zpět na správnou dálnici a někam do města. Slunce už příšerně pálí, došla mi voda a netušim kde jsem. Zrovna si říkám, že nutně potřebuju nějakou mapu okolí, když přede mnou v příkopě leží uplně nová - Karlsruhe und Umgebung. Tak to je klika. Teď už by to chtělo jen něco k pití. V tu chvíli nacházim starou pet flašku s vodou. Asi chvíle splněných přání, nebo co, ale tohle fakt pít nebudu. Radši podle mapy najdu nádraží a podle smradu hajzly. Pokud by mělo platit, že úroveň národa poznáš podle záchoda, Němci by na tom byli dost špatně, protože takovej humus jsem teda v životě neviděl. Vracím se zpět na dálnici. Zrovna v protisměru projíždí kolona policajtů, ale z toho si nic nedělám. Netrvá to však dlouho, a polizei staví i u mě. A hned co tady dělám, že se to nesmí a že zaplatim pokutu. Podaří se mi je vyvést z rovnováhy větou "I'm looking for Bahnhof.", takže je z toho nakonec jen razítko v pase- nádraží na kterém jsem byl je odtud kousek, tak tomu možná věřili. Podruhý už by to ale těžko sežrali, takže vzdávám pokus o čistej stop a utrácim pár euro za jízdenku do Heilbronnu. Noha už začíná celkem bolet, z boty jí radši nevyndavám, protože zpátky už bych jí dostával jen těžko. Cestování vlakem se mi zalíbilo, takže je zapotřebí motivace. V Heilbronnu si tedy zjišťuju kolik stojí vlak do Prahy. Nějakých těch 70 eur sice mám, ale určitě by se daly utratit líp. Holt musím dojít asi 6 kiláků k dálnici na Nürnberg. Během pajdání se snažim stopovat, ale nic. Je mi jasný, že se musim dostat na nějakou benzínku, na obě strany je to minimálně 20 kiláků. Tak za dvě hodiny se bude stmívat, takže si řikám, že do tý doby zkusim stop u nájezdu a kdyžtak se projdu v noci. Na kartón napíšu "Tankstelle" a tvářim se, jako že mi došel benzín. Jenže ty germáni snad normálně bonzujou. Za deset minut je tady policejní auto, snažim se uklidit do lesa, ale klakson mi napoví abych se hezky vrátil. Naštěstí je s nimi celkem řeč. Snažim se bleskem přijít na nějaký dojemný příběh o tom, že na další benzínce na mě čekají kámoši s autem a já jsem kohosi doprovázel do Heilbronnu. Vyprávění o zavalenym autě, taky celkem zapůsobí, v angličtině už ho mám celkem vymakaný, německy to jde hůř. Prohledávají mi baťoh, ptaj se jestli hulim a tak. Vylitej šampón je naštěstí odradí aby šátrali moc hluboko a našli tak ostatní kartóny, které by můj příběh snadno vyvrátily. Nakonec mi nabízejí svůj mobil, abych kámošům zavolal, jenže můj telefon je tak vybitej, že z něj nedostanu ani číslo, což jim demonstrativně předvedu, jako že jsem fakt v koncích. Nedá se nic dělat, naložej mě do auta a vezou aspoň pár kiláků na nejbližší odpočívadlo, abych se tam s někym domluvil.
Štěstí mě neopouští, na parkovišti stojí auto s mělnickou značkou a v něm rodinka, vracející se z cest po Francii. Daří se mi velmi zapůsobit, a tak přestože mají úplně plný auto, narvu tam ještě sebe a svý věci, zamávám policajtům, kteří tam ještě čekají co se mnou bude a vyrážím k domovu. Rodinka je zajímavá, maminka učí na ekonomce, tatínek chirurg, a dvě dcery, z nichž jedný je tak maximálně 12 a zasvěceně řeší tvorbu Egona Hostovského. Takže cesta je vyloženě zábavná a na úrovni. Kolem jedný hodiny ráno mě vysazují přímo před barákem, vůbec mi to nepřijde reálný, že už můžu bejt fakt doma. Ale asi na tom něco bude, protože ráno se budim ve svym pokoji… jestli se mi to teda všechno jenom nezdálo.

EPILOG:

Když další den dosáhl můj kotník rozměrů ragbyového míče, nechal jsem si ho na památku vyfotit a ejhle, první životní zlomenina.
Filipovo auto nakonec domů taktéž dorazilo a to dokonce dřív než já, přestože se celým Německem prokousávalo na čtyřku. Oprava převodovky nakonec trumfla Vankiho náklady, kterému "spravili" posilovač řazení v Grenoblu snad dokonce zdarma.

LeoN.

Seznam výstupů (Filip):

Francie - zájezd vylágrovanejch převodovek
Píšu jen stručně něco co je mně známo o výstupech. Možná to blilo uplně jinak:

SKUPINA DIBONA

Aiguille Dibona
VOIE MADIER TD (VIa) - Michal+Jarda,Franta+Filip,LeoN+MagdaLenka (klasika nejklasičtější, semtam nejt, horní část lezena zpravidla cestou VISITE OBLIGATOIRE-VIa)
Voie Madier
VISITE OBLIGATOIRE TD+(VIa) - Vanky+Janice, LeoN+MagdaLenka (vyjištěno nýty)
MADIER EST TD (V+) - Jarda + Filip (nalezeny 4 skoby v cestě, vzhledem k matné znalosti francouštiny orientačně a psychicky náročné)
ED spojení nekolika cest (VIIB) - Michal+Franta (nikdo neví co se tam přesně vodehrálo, spojení nejtěší cesty stěny s cestou, která zřejmě nemá druhý přelez, jištění zřejmě poskromnu-cesta nevede na vrchol)
MIDAS TD+ (VIb) - Vanky+Janice (vyjištěno nýty, cesta nevede na vrchol)

SKUPINA MEIJE

Grand pic de la Meije
VOIE NORMALE (III+) - LeoN+MagdaLenka (cesta je i sestupovkou, velmi lezená, nejvyšší dosažené místo účastníky zájezdu)
Voie Normale

Pyramide Duhamel
REINE DE LA NUIT ED (VIc) - Jarda + Filip (jištěno nýty)

Doigt
L' HORREUR DU BIDE ED (VIc) - Michal+Franta (lezeno do ½ za VIa odtud slaňovací dráha,cesta je považovaná za jednu z nejtěších cest oblast, jištění poskromnu)

Jinak vobě auta žijou, ale kulhaj.
Vankysti sou v Grenoblu a LeoN někde stopuje.

Čao Filip

PS: Do oddílové kniHOVNY přibyl průvodec navštívené oblasti (přirozeně francouzsky)


Skoč na: homepage