VŠAK CHEMIE PRAHA - Zaříjové lezení v Dolomitech

poslední aktualizace této stránky 30.10.01

Pro mnohé z nás se již stalo pravidlem v půlce září vyrazit do hor. Letošní rok nebyl výjimkou. Čtyřčlenná posádka v jednom autě nabrala směr do Italských Dolomit. Jelikož v našich zeměpisných šířkách vládlo tou dobou mokré a studené počasí, tak jsme si nedělali příliš velké iluse,že se naše lezecké plány splní. Naše cesta vedla přes Linz a trvala celou noc, jelikož ji provázel hustý liják, který znemožňoval rychlejší jízdu. Po projetí Taurského tunelu jsme znovu poznali, jak mocné jsou Alpské hřebeny, které dokážou zastavit frontální oblačnost a tím výrazně ovlivnit počasí na jejich jižní straně.

Dolomity nás přivítaly blankytně modrým nebem bez mráčků a skvostně osvícenými štíty, které jakoby nás chtěly vyzvat k jejich zdolání. Taková výzva se i po noci strávené za volantem v autě nedá odmítnou. Po projetí Cortinou d'Am Pezzo jsme zamířili na Passo Falzarego. Odtud vede cesta na Hexenstein, dle průvodce nikterak náročná, s krátkým, bezpečným nástupem, jejíž obtížnost na žádné z 6 délek nepřesahuje 4+. Po výstupu z auta ve výšce 2192 m jsme pochopili, že jsme si dobře vybrali. Teplota na slunci nepřesahovala 7 stupňů Celsia a foukal zde silný vítr.
Hexenstein - nástup byl opravdu krátký, od parkoviště pohodlným traversem pod východní stěnu Hexensteinu cca 30 min. Již od začátku bylo jasné, že tato cesta je vyhledávaným cílem mnoha horolezců a že se na ni, jako na mnohé ostatní cesty zde, stojí fronty. První čtyři délky vedou po lehkém pilíři, dále stěnou a koutem pod vrchol. Pátá lanová délka traverzuje doprava skalním oknem a dále průrvou pod vrcholový kout. Poslední délka je třešnička na dortu, asi nejnáročnějších 25 m pěkným koutem (4+), zajištěným ve dvou exponovaných místech kruhy, umocňuje příjemný pocit jinak z jednoduché cesty. Sestup vede po cestičce přes opevnění z druhé světové války a několik žebříků až k parkovišti. Co se týče jištění, jsou zde osazeny bytelné štandy a občas nějaký ten kruh. Cestu nutno dojistit vklíněnci, frendy a hexy, nutno však říct, že je zde zakládání jištění vcelku příjemnou záležitostí.

Dalším naším cílem se stala spíše cvičná lezecká oblast Cingue Torri. Vypravili jsme se nejprve na cestu »Via della Guide« vedoucí na západní vrchol Torre Grande. Jde o čtyřdélkovou cestu, jejíž nejtěžší délka je první (4+) a dále zde obtížnost klesá. V první délce nutno zdolat traverz zakončený menším převisem, přes něj na lavici (štand). Dále po plotnách a stěnou na vrchol. Sestup slaněním 3x 25m a suťoviskem. Cesta je na svoji obtížnost poměrně dobře odjištěna, lze samozřejmě snadno dojistit. Nebýt silného větru, který neustále výstup znepříjemňoval, šlo o odpočinkovou pěknou cestu.

V oblasti Cingue Torri jsme ještě zdolali cesty Severní stěnu a západní kout na Torre Romana. Jde opět o lehké čtyř resp. tří délkové cesty s obtížností 3+ až 4+. Obě cesty jsou velice příjemným lezením členitým dolomitem. Na štandech jsou osazeny masivními kruhy a zbytek záleží na vás, jak říká průvodce: nejsou zde stabilní jistící prostředky, ale zakládání vklíněnců je zde opravdu radostí. – nelže.

Na další den jsme měli připravenou skutečnou lahůdku : 1 pilíř v jižní stěně Tofany di Rozes. Je to přes 500 m dlouhá 14-délková cesta s obtížností až 5+. To ráno se ovšem vyskytly menší potíže (zamkli jsme si auto i s náhradním klíčem) díky kterým jsme nabrali značné zpoždění a teploty se ve výšce nad 2000 m nevyvíjely podle našich představ. Zbaběle jsme náš plán vzdali a rozhodli se zdolat Tofanu di Rozes alespoň po klettersteigu. Čáp nám vysvětlil, že ho zná, a když hejbnem, dá se to stihnout. Cesta začíná 800 m dlouhým stoupáním v tunelu.

Poté, co jsme prošli jistý tunel 2x dokolečka a vždy se vrátili na stejné místo, tak jsme si museli přiznat, že nejsme ve správném tunelu. Po další 1 h. jsme správný vchod našli - viz foto - někteří "ze strachu před bleskem" používali torzo dřevěných schodů. Cesta pokračovala poměrně náročným terénem, který jsme si bohužel nemohli vychutnat (například lezením bez pomoci ocelových lan), jelikož jsme se hnali jak "fretky" ve snaze dohnat 5 h. ztrátu. V horních partiích cestu znepříjemňoval sníh a časté ledové úseky. K vrcholu jsme se vyšplhali kolem 17,00 a pro mlhu jsme stejně nic neviděli- což je prý pro Tofanu typické. Každopádně to všichni až na mě přežili ve zdraví.

PS: Dobrá rada - přes den je dobré v horách i něco sníst, jinak marně na vrcholu přemýšlíte proč-že máte ty křeče v žaludku a kdo vás asi tak dostane dolu, když to nepoleví.

Cíl této výpravy, který jsme si předeslali, byl zdolání nejvyšší hory Dolomit – Marmolády, následoval tedy přesun pod její úpatí. Po přečtení místní předpovědi, která se téměř nikdy nemýlí, jsme byli nuceni plány změnit. Následovalo totiž v 3000 m ochlazení -12 stupňů Celsia a vítr 50 m/s, což jak spočítali meteorologové mělo dát subjektivně cca -32 stupňů Celsia. Doufali jsme alespoň, že něco dáme v oblasti Sella.

Zde se nám podařilo vystoupat mezi 1 a 2 věž Sella a někteří zdolali i druhou věž Sella 60 m dlouhým koutem obtížnosti 3+. Obtížnost koutu byla tak adekvátní momentální teplotě cca 2 stupně.

Posledním naším počinem byl nejstarší klettersteig v Dolomitech a též jeden z nejtěžších - Pössnecker klettersteig (na Selle). Zajímavé jsou výstupy ve stěně i komínech a lezete-li to bez pomocí ocelových lan, kramlí a žebříků, tak to dá zabrat, protože se můžete vsadit, že v místě jediného přirozeného stupu, bude určitě zatlučená kramle, v horším případě tam bude překážet žebřík. Ale dle hesla, které Čáp neustále razil "utrpením rostem", se to všechno dalo překonat. Cestou nás ještě Dolomity odměnily několika překrásnými výhledy a pak se zase zakryly do mraků. My jsme si to sypali pár km po hřebenu a pak dolů ..
Ráno se bohužel rozpršelo a už nepřestalo, tak následoval přesun do Čech, kde nám nikdo nechtěl uvěřit, že nevíme o chybějících mrakodrapech v USA- inu hory, i když civilizované, jsou a snad i nadále zůstanou světem, kde člověk může alespoň na chvíli zapomenout na problémy všedních dnů.

Za celou výpravu zdraví Petr J. a přeje mnoho podobných zážitků v Dolomitech.

Skoč na: úvodní stránku