Málokterou lezeckou nabídku dokážu odmítnout. Takže když za mnou koncem léta přišel Bery s tím, že v lednu jedou s Horáciem do Chorra a jestli nechci s nima, bylo mi jasný, že nakonec podlehnu. Ještě zverbovat Evu, koupit super levný letenky a můžem vyrazit.V den odjezdu mě Eva s Horácem bombardujou dotazama ohledně cesty autobusem, takže si připadám jako špatně informovaná informační kancelář. Nakonec se všichni na Florenci najdem a hurá do Berlína, kde strávíme příjemnou noc na topení v čekárně na autobusáku.
Nekonečný hodiny na letišti si krátíme ting-ťongem o to, kdo půjde ukrást bonbóny (prohrávam já) a pak už drn, drn na jih. Během letu se Horác snaží sežrat kelímek od pití a mírně zmatená letuška mu radši vnutí hrst bonbónů, za což jsme jí všichni vděčný.
V Malaze do odjezdu vlaku zbývá právě tolik času, že stíháme doplnit zásoby Cruzcampa, který zlikvidujem už ve vlaku, protože je jasný, že policajtův odchod z koupáku se zapít prostě musí.
Ubytováváme se, jak je u čechů dobrym zvykem, v lese nad kempem. Bydlí tu s náma dva družní slováci. Když k tomu připočtu Horáciovu kytaru, je jasný, že o večerní zábavy je postaráno.
Na první lezeckej den vybíráme sektor s optimistickym názvem „Sin futuro“. Nakonec do něj ani nedojdeme. Zaujmou nás zlatý nejty od cest, který ani nejsou v průvodci. Stejně jich pár zkusíme vylézt a najednou je večer.
Druhej den v Arabech začíná bejt Horác docela rozlezenej, Eva už tuší, že bude zle.
A další den je ještě hůř. Horác mlsně pokukuje po Little brown baby, prý nejlehčím 7a+ v okolí, nakonec ale zůstává při zemi a pouští se do 6 céčka o kus vedle. Na druhej pokus ho dává RP a my s Evou se v něm na druhym pěkně potrápíme. Naproti tomu Bery si naplno užívá dovolenou, která mu začne až za dva dny. Běhá 6b pluska jedno za druhym, až neslušně se v nich prochází, ale bojovat v něčem těžším odmítá.
Večer mám tak prolezený prsty, že si sotva zavážu tkaničky na botech. Ještě, že je zejtra (t)restday. Ten trávíme jako správní turisti na lávkách.
Večer musíme oslavit, že se pod náma nic neurvalo. Horác vytáhne svojí milenku-kytaru a okolí zjišťuje, co to znamená, když se ke spojení VŠAK – TJ Sedmihorky přidají ještě bratia z Rymavskej Soboty. Od tý doby, když potkáme ve skalách nějakého čechoslováka a povíme mu, kde bydlíme, okamžitě mu dojde – tak to ste vy, co bydlej nad kempem a každou druhou noc vyřvávaj do tří do rána!?!
No, přijeli jsme i za lezenim. Takže jednoho krásného rána (rozuměj po dvanáctý) nastupujem do pětidýlkovky nad prvnim tunelem. Vedlejší cestu lezou slováci. Po první dýlce mám jasno – hnus jeden fialovej! Ani ve Skaláku to není tak lámavý. S mírnym sebezapřenim dolezem do konce a při slanění narážíme na slováky, který včera niekto najebal a teď to kvuli malý vopici, co jim ještě sedí za krkem, balí.Cestou dolu dostává jeden z nich šutrem do oka. Utěšujem ho, že se mu na to podívá slečna doktorka Eva. No, mrkne na něj z pěti metrů a zahlásí něco ve smyslu, že jestli vidí ať dá pokoj a je rád. Aspoň má Erik důvod najebať sa.
S Horáciem to pěkně šije, už aby si dal nějaký to 7áčko. Mě se jednim lehkym 6b podaří překonat svůj plán, takže na (t)resťák odcházím spokojená.
Čí blbej nápad bylo to běhání? S Evou jsme akční a jdem si trochu poničit kolena během do místních kopců. Máme z toho dobrej pocit, kterej ale vyšumí hned, jak si uvědomíme, že nás čeká několikahodinový dupání do kopce k horní přehradě místní přepouštěcí elektrárny. Cestou zpátky zkoušíme zaručenou zkratku. Takže po několika hodinách pochodu cestou necestou, polem nepolem ještě musíme sušenkama uplácet psa, aby nás nesežral, ale nechal projít sadem. Jako by nestačila ta toulavá bestie, co nám v noci krade na co přijde.
Při dalšim lezení nám štěstí moc nepřeje. Bery mi při spouštění projede osmou ve chvíli, kdy je tak 15 nad zemí. Ještě, že se v tu chvíli držel druhýho fousu lana. Večer je tudíž oslava jeho druhýho narození.
Ráno: hlava třeští, asi tě mám rád….
Rozdělujem se na dvě trojky – slováci + Horác jdou bušit 7áčka (nakonec se vrátěj i se skalpem Little brown baby) a zbytek, kterej si užívá pěknej den ve skalách a trápí se v 5pluskách. Teda až na Evu, který bolavá hlava dělá asi dobře, protože jí to leze, jako za celý dva tejdny ne.
Poslední den chcem lízt s Evou, tak nám Bery doporučí krásnou výcedýlkovku. Dokonce nám od stanů ukáže nástup. Škoda, že se sekl o sektor. Po menšim bloudění a většim nadávání nacházíme cestu pomocí průvodce, bohužel v ní už operujou tři dvojky. Tak se jdem rozlízt do jednodýlkovek. Po návratu jsou u prvního štandu dva němci. Když vidíme, jak je druholezkyně šikovná, dáváme jim hodinu náskok a opalujem se. Pak se do toho pouštíme i my. Za dobu, co dáme tři dýlky, daj němci sotva jednu. Navíc nás bombardujou expreskama, co jim furt padaj. Tohle nemá cenu, naštvaně slaňujem a jdem radši balit.
Chvíli po nás dorážej kluci. Ti se ovšem nešetřili. Nejdřív Bery vyběhl jako nic 6c v plotně, který Horác nedal. Ten se mu pak pomstil 6céčkem v převise, kde se role otočily.
Rozlučkovej večírek začínáme v refíčku. Papoušek, kterej každýho příchozího oslovuje plynně česky „čůráku“, se rozhodne zpívat s náma a nadělá takovýho hluku, že nás majtelka vyhazuje už v jedenáct. Nedá se nic dělat, musíme pokračovat v lese u ohně.
Ráno je s podivem, že se probouzíme včas, abychom stihli vlak do Malagy. Na nádraží jsme dokonce o 15 minut dřív. Tak tam v mlze a větru poskakujem a nandaváme batohy pokaždý, když se v tunelu ozve vlak, abychom je zas mohli sundat, když se přiřítí rychlík nebo náklaďák. Naše vozidlo dorazí se skoro hodinovym zpožděnim (kam se na španěláky hrabou český dráhy), ale můžem bejt rádi, že vůbec přijel.
V Malaze zevlujem na pláži až do odletu letadla. To je plný Španělů, takže to jednou nejsme my, kdo dělá největší bordel.
Chvíli čekání v Berlíně ve společnosti bezdomovce-striptéra a po čtyřech hodinách v autobuse nás vítá Šimi a studená noční Praha.
Když se ohlídnu zpátky, musim uznat, že se tyhle dva tejdny fakt vydařily. Jen si příště musíme dát bacha na fazole a všude přítomný hady.
