Hurá do Šárky

aneb Val de Sarca jinak 3-11.5.2003

POhled smerem na Rivu

Při loňské návštěvě Arca jsme trochu omylem koupili průvodce po vícedélkových sportovních a alpinistických cestách ve Val de Sarca (tedy skutečně Šárka, ta od Ctirada a starého Jiráska). Dlouhé zimní měsíce válení se s průvodcem a nikoliv s Janicí (tedy občas) se vyplatily. Tak jak jsem o Arcu nikdy neslyšel jako ráji vícedélkových cest, o to více jsem byl překvapen. Vybrané sektory Monte Colt, Mandrea či Colodri vypadali slibně již v knize. Navíc několik dalších se vylouplo během pobytu.
V neděli jsme vyrazili na Monte Colt, který sliboval příjemné lezení, 3-5 délek. Jelikož byla neděle, potkali jsme i lidi. U první a shodou okolnosti nejlehčí cesty Perla Negra za 6b (3 délký) byl dokonce drobný nával a tak jsme pokračovali na cestu Duo Serpens, kterou nám cestou pod skály poradil místně znalý germán. Nastěstí jsem si nevšimnul, že v další pomocné klasifikaci je cesta za S2, znamenající možnost až 10 m pádu (což na italské a moje poměry je do docela dost). Cesta byla fakt perfektní, Klasicky, nejtěžší místo je hned v první délce takže nerozcvičený 6b+ na OS nedávám. Podle třístupňové klasifikace to bylo uprostřed = "tedy šlo to blbě". Po odpolední siestě se Janice prošla v Perla Negra. Obě cesty mají velmi podobný charakter. Krásné, pevné vápno, kolmá stěna,lezení po dirkách často nohy pouze na tření. Cesty v tomto sektoru jsou poměrně nové takže jsou naprosto neoklouzané.


První délka Duo Serpens	Pekelný vedro v první délce	Janice na ostrém konci v Perla Negra

V pondělí se vracíme jestě na Monte Colt chceme pokořit cesty X-files a Nemesi. Bohužel pro pekelné vedro a dusno, tak zůstává pouze u první. Následuje odjezd na Lago s předsevzetím, že se večer jistě vrátíme, avšak pivko, vino, slunce a Lago nám již nedovolí ničeho. Po uterním volnu (od lezení, kdy jsme navštívili dolom. skupinu Brenta, nastoupali asi 1500 výškových metrů, takže restday jak se patří ) vyrážíme na malinko vzdálenější stěnu Mandrea. Vyhlidnutá linie Romantika je jedinou sportovní cestou v stěně. Prvni délka za 6b+ opět pouze AF nebot jeden krok na tření podobný lezení na Place Zebrate mi ujíždí. Následující délka za 6c opět velmi těžká, hlavně nepřehledné lezení v dirkách, kterých je vice než by člověk potřeboval - náš způsob přelezení se snad ani nedá nazvat AF, tomu se spíš říká A0 . Následujíci délky kolem 6b jsou nádherné, velmi rozmanité (plotny, převisym,spáry). Bohužel Janice necháva baťoh s vodou (a foťák :-( ) na prvním štandu, protože s ním není sto rozumně lézt, takže po 6 délkách otáčíme a jedeme se koupat (tak alespoň fotka cesty) .V cestě je travers a tudíž se nedá slanit, obvyklá cesta po svých je dle průvodce na 1.5 hodiny, což jsme si odpustili. Tedy první pytel zájezdu.


Gruppo di Brenta	Pohoda u Laga

Další den se opět válíme u vody a veřer se ubytováváme v kempu v Arcu a plánujeme na další den výlet na Colodri. Kemp nás poměrně nemile překvapuje cenou – 7 euro na hlavu + 8 euro za stan a auto což dělá 12 euro na hlavu, což za poměrně hnusný kemp s skoro netekoucí teplou vodou není uplně “boh vie čo”. Neustále pokukuji po Zanzara Pilastru, který se tyčí nad kempem. Skutečně impozantní stěna. Nakonec jsme se vydali do vedlejší stěny Monte Colodri do cesty Tyszkiewicz. Cesta je psaná jako klasická avšak v pomocné stupnici pouze R1 takže dobře odjistitelná. Což se po první, malinko rozpačité délce zarostlým koutkem potvrzuje. Na každém štandu bytelný kruh. Cestou skoby a nýty. Nejtěžší místo za VII+ je dobře vynýtováno, ale je skutečně dosti obtížné. Myslím, že na Srbárně tak za VIII-. No, možná že jsem nenašel ty správný chyty:-). Přitom následující místo za VII dáváme s Janicí OS bez jakéhokoliv problemu. Takže těžko říci. Cesta dolů vede po pěkné via ferratě, kde cestou potkáváme nadhernou můru.


Janice na štandu 4. délky	VII+	Fauna poarčí

Opustili jsme neútulný kemp a vratili se do našeho romantického zákoutí u jezera. Zbýval nám poslední lezecký den a tak jsme se rozhodli naplánovat nějáký pořádný výstup. Uz předem bylo dost jasné co vyhraje (Vanki už o tom básnil půl roku) - úchvatná stěna Picolo Dain. Nařídili jsme si budík na pátou hodinu ranní, abysme stihli vydatnou snídani a zalehli do spacáku. Rano jsme vyběhli pod nástup a už se viděli viset v tom super střecháči nad námi. Vanki naběhl do první délky, ale už tady začínal masakr. Jištěního bylo vskutku pomálu a ne přímo kvalitního a to po čem jsme se drápali nahoru také příliš pevnosti nepobralo (v některých úsecích každý druhý kámen zůstával v ruce a skoro každý se trochu hýbal). Štandy za suché stromky také nedodávaly příliš pocit jistoty a bezpečí. Takže jsme po druhé vylezené délce rozhodli zavěsit pytel a vydat se na ústup. Na spravení nálady jsme si pak na odpoledne vybrali cestu Nikotina ve stěně Pain Dela Paia. A to byl opravdu dobrej "čojz". Krásná sportovně odjištěná, 7. délková cesta za 6b+. Pěkné vyrovnané lezení v pevné skále s krásnými výhledy - ale pokud byste se chystali do teto stěny tak jedině mimo víkend. Pod stěnou je totiž plac pro motokros a to je fakt pekelnej randál!!
A to je konec. V neděli pršelo, tak jsme pomalu vyrazili k domovu :-( ... ale bylo to fajn. A až pojedete příště do Arca nezapomeňte se vybavit i matrošem do vícedélkových cest - stojí to za to! Arco rozhodně není jen Massone a Nago :-). Janice a Vanki