Pro mne zájezd do Bergellu začal po letošních letních Tatrách, kdy jsem se Jurovi zmínil o tom, že bych do Tater jel ještě jednou a to proto, že se počasí moc nevydařilo, když jsme je navštívili. Odvětil mi, že by jel spíš do Bergellu a že mi dá když tak vědět, prý podle počasí. Nic se nedělo, druhé Tatry nakonec padly a já se začal smiřovat s tím, že pro mě už letošní prázdniny skončily, jelikož mně škola začínala 1. září a já měl poslední týden makat na baráku. A pak mně v sobotu, tři dny před odjezdem napsal Jura, jestli bych s ním teda nejel do Bergellu, že bychom šli na Pizzo Badile. Napsal jsem mu, že asi ne, musí se postavit nový plot. Po pár sms-kách jsem nakonec napsal, že souhlas od rodičů mám, takže se tedy může jet. V neděli ráno mi Jura napsal, jestli bych se mohl podívat po půjčovnách auta, že nemáme s čím jet a že cvičí na chatě na Kruzích, kde mu net nejde a že to když tak vyřeší v pondělí odpoledne, kdy má přijet do Prahy. Nakonec sehnal Fabii combi pěkné stříbrné barvy. Mezitím mi i dával info o tom, kdo pojede. Vypadalo to i na to, že by jela Vendy, ale prý kvůli svému šéfovi účast odřekla, zato se přidal Kuba.

A tak jsme se sešli v úterý okolo jedenácté dopoledne u Jury na Petřinách. Jura ještě neměl vůbec sbaleno a tak jsme mu šli s Kubou nakoupit do blízké hnusné německé Billy. Po návratu do bytu, kde Jura bydlí, jsme na něho zazvonili a vykoukla jeho dcera, že Jura je už pryč a co chceme…V tu chvíli jsme znejistili, zda-li jsme u správného baráku, přeci jenom to tam vypadá jako by někdo použil Ctrl+C a pak Ctrl+V….Ale nakonec se vše vyřešilo a my byli vpuštěni do bytu. Balení se protáhlo a tak jsme odjížděli z Prahy okolo 13:00. Jízda byla pěkně nezáživná, míhající se auta z obou stran, drncání českých dálnic….a tak jsme přijeli okolo desáté večer na parkoviště v Bondo jižně od Svatého Mořice, východiště na chaty Sciora a Sasc Furá pod severními stěnami Piz Badile, Piz Cengalo a Piz Gemeli (Žehlička) a na věže Sciora. Tam jsme přespali (komfort pro našince je v hotelu Bondo asi jako v hotelu Skalák, když neprší, jen pěnivý mok nutno mitbringen – přinést ssebou) a ráno si udělali snídani. S Kubou jsme ani moc nevěděli kam pojedeme dál, jelikož jsme nebyli moc informování od šéfa zájezdu. Nakonec jsme se dozvěděli, že budeme objíždět celý masív, abychom se dostali do Itálie a že na kopec půjdeme z italské strany. Cestou jsme se udělali zajížďku na vyhlídku a na cvičnou skalku u parkoviště mezi Villa di Chiavenna a vesničkou Piuro, a tak do Bagni del Masino v Itálii jsme dorazili někdo po jedenácté ráno.

Auto jsme vmáčkli na neplacený parking, a začali přebalovat matroš. S další a další kupou matroše jsme začali pomalu s Kubou blednout, když jsem si představili co nás ten den ještě čeká… v průvodčíku je doba na rif.Giannetti psána na 3,5 až 4 hod, my to zmákli s těžkejma báglama asi za 6 hod. Po příchodu na chatu jsme omrkli ceny a s vidinou totálního finančního oškubání jsme se ubytovali na noc se snídaní se slevou pro členy OAV za 17 Eur. Po lahvince vína za 4 Euro byl svět růžovější, šli jsme si něco ukuchtit před chalupu a zapředli jsme se do hovoru s holandskou turistkou, podle které byly ceny na chatě taktéž kapánek předražené….

Dohodli jsme se, že vstávat budeme v 5, nakonec jsme byli mezi posledními a to v půl sedmé. Po velmi chabé snídani, skládající se ze tří malých krajíčků chleba, nugetou a marmelády, zato s výtečným kafé latem jsme se začali drápat pod nástup, s batohy ne o moc lehčími než minulý den. Spacáky, karimatky, jeden vařič a nějaké jídlo jsme zanechali v botárně na chalupě. S úpěním jsme se přenesli přes kamenité pole pod závěrečný „snížek“ kde jsem měl velkou výhodu, že jsem tahal tvrdé pohorky oproti ostatním, kteří měli lehké, měkké boty….Zatímco Kuba s Jurou sníh obcházeli, já to razil přímo. Mezitím jsme ve stěně uviděli dva borčíky, co lezli také Via Molteni, místní Štáflovku (ale za 5b arabských, nikoli V Kroutilovských), na kterou jsme se chystali i my. Vlastně ne na cestu, ale na „nástup“. Hlavní akce měla být zítra a to dokončit prvovýstup západní hranou Piz Badile, který začal Jura s mistrem Doubnerem přesně před 30 lety a 16 dny. Prvních sedm délek cesty Via Molteni tahal Kuba, skála byla pěkná, pevná, dokonce štandy byly obvykle ze dvou nejtů, čili paráda. Zbývajících sedm délek já, lezení jsem si vychutnával plnými doušky. Dovolím si říct, že druhá půlka cesty je hezčí než ta první….zajímavá byla hladká, trochu položená plotna, kde byl natažen starý fix. Nejprve jsem se zdráhal fix použít, ale nakonec jsem se dal přesvědčit o tom, že je rychlejší ho použít, než celou plotnu oblejzat. Asi dvě dýlky pod vrcholem jsem byl již celkem vyřízen, nejvíce mě ale bolely nohy od lezek, jelikož jsem udělal velkou chybu a to, že jsem si je na štandu nesundával…..To už jsem jen upínal oči k vrcholu a ke blahodárnému odprostění se od všech těch krámů, co jsem měl na sobě…

všechen ten matroš celkem tížil.....

hezká dolina i chata...(vlevo sestupovka)

Při dobírání druhů na chatrnym štandu na mně vykoukly dva krajani z HO Přírodověda, přilákáni českými výrazy sakra dober! ještě dober a na pevno! A nepovoluj!, lezli severní hranu. Měli i plný krajáč ne mléka, ale sněhu, což nám potom skoro zachránilo život od bídné smrti žízní. Po malém odpočinku si Jura navlékl všechen matroš, co jsme měli a šli jsme se fotit na samý vrchol k plechovému trojúhelníku. Po pár fotkách jsme začali vařit večeři, která byla naprosto luxusní, podávaly se těstoviny s tuňákem, česnekem a se sýrem. Pak jsme se nakýblovali do komfortního bivaku, velikosti vlakového kupéčka. Místa opravdu habaděj…. Každý si vzal dvě, tři deky, takže zima nebyla…Ráno si dvojička z přírodovědy přivstala na východ slunce, my jsme zmoženě spali dál. Vylezli jsme okolo sedmé a začali dělat snídani. Nějak jsme zjistili, že zrovna bohatý na vodu nejsme a tak nás nakonec zachránili krajánci, kteří nám darovali jejich hrnec se sněhem, že oni jdou už dolů, kdežto my tady budem dělat ještě cirkus. S vděkem jsme dar přijali a po všech ranních úkonech jsme šli nad místo, kudy bychom měli slaňovat a dodělat tu West-ridge story…

všude přítomný vrtulník...

Po dvou slaněních a sestupu Kluckerovou cestou jsme se dostali do poloviny západního hřebene (WSW Grat) do štěrbiny za šikmou věžičkou, pod neprostoupitelnou (un“ubersteigbar) šedou věž, která se dosud obcházela traverzem na sever nepříjemným terénem. Nad námi byly dva převisy, vpravo další, nadějný byl kout zprava se závěrečným převislým komínkem, jenže jak se do něj dostat. Po úvahách, kdo to zkusí, padla volba na Kubu, který se slovy „jisti dobře“ vyrazil do plotny.. Na konci plotny napral skobku do skály, aby ponás jdoucí nebloudili a jal se lézt za roh, po pár metrech nabušil další skobu a za chvíli byl nahoře. Jako další šel Jura, pak já. Tito dva zmiňovaní tam pak ještě zkoušeli pekelný traverz okolo horního koně včetně nácviku čistého přelezení původní Á-jedničky, já horečně posílal sms-ky do italského éteru, kvůli srazu s jednou italskou kamarádkou. Mezitím na vrchol dolézali další a další cizáci a to ze severní hrany. Po chvíli, když je blbnutí přestalo bavit :-) jsme začali sestupovat.

Sestup byl taky zábavný, na místě, kde začínalo několikeré 60m slanění dolů, byla trošku zácpa a tak šéf rozhodl, že to vezmeme po staré cestě. Při cestě jsme s Kubou začali téměř blouznit z nedostatku vody, vida ty potoky pod náma…. Stará cesta se skládala ze 4 slanění a pak pochodu ke křížku, odkud to byla dolů pod ještě dvě slanění. Tam jsem se málem zbláznili z té spousty vody, co tekla kolem nás a tak jsme se vrhli pít, jíst a pít …Na chatu jsme dorazili po setmění, asi okolo deváté. Já jsem začal vařit, Kuba šel pro víno. Uprostřed večeře nás vyrušila chatárka signora Fiorelli s otázkou, kde hodláme spát, že venku to je zakázané a ona zavírá v 10. Tahle otázka byla původně věnována nějaké dvojičce, která očividně chtěla spát nad chatou, což jsme měli taktéž v úmyslu. Po krátkém rozhovoru, s použitím anglicko-italských slov, převážně z anglických jsme se dohodli, že můžeme spát ve winterraumu. Jura padronce povídal, jak přišli večer před 30 lety hladoví, promočení a zmrzlí a padrono před ně postavil plnou karafu toho dobrého vína gratis … Řekla, že to byl její otec a bylo vidět, že je ráda, že má chatu, kam se lidé vracejí … S díky na rtech jsme dojedli večeři, dali věci do místnosti a šli spát nad chatu poblíž protékajícího potoka.(V noci bylo docela vlhko…)

Budík jsem si dal na šestou, s Italkou jsem měl sraz dole okolo 11. ráno, vstávat se mi vůbec nechtělo, ale nějak jsem se přemohl, uvařil si snídani, přebalil bágly a v sedm deset opustil chalupu a začal sestupovat. V tu dobu asi začali vstávat Kuba s Jurou. V prvním patře údolí jsem si dopřál pekelně studenou sprchu v nádherně velkém přírodním bazénu ..., až na tu teplotu nádhera. Kdyby se o mně nepokoušela zástava srdce, klidně bych si tam i zaplaval, takhle jsem se jen umyl vodou a s kletbou na rtech zase rychle vylezl z vody … no účel to splnilo ...dolů na parkáč jsem dorazil hrozně brzo, už před desátou. Nemaje klíče sednul jsem si na károšku před fáro a čekal na příjezd busu s návštěvou. Bus přijel na čas a tak jsem měl šanci pokecat si po roce s kamarádkou z workcampu. Zbytek přišel až okolo druhé odpoledne a asi v pět jsme vyrazili do blízkého kempu spát. Tam jsme udivili chlápka v recepci, že nebudeme spát pod stanem a tak že nám nemá účtovat stan … po zaparkování šel Kuba na záchod. Jenže ouha papír nikde. Na recepci pak proběhl následující rozhovor: „na záchodě nemáte papír.“; „a co?“; „No mě přijde normální mít na záchodě papír.“; „a vy ho teďka potřebujete?“; „JO“…. Pak jsme vařili, povídali a šli se podívat do blízkého San Martina navštívit lezecký obchod Fiorelli Sport a bar Monika (obdoba popradské Haligardy, kde teda moc lezců nesedělo…souzeno podle vzhledu…). V obchodě jsme se zeptali padrona Fiorelliho (který si občas, když už ho nebaví nosit víno hostům na chatě Gianetti, zaletí helikoptérou makat dolů do obchodu), co říká naší nové linii - Jura mezitím namaloval na fotku, kudy jsme lezli. Správně vytušil, že se jedná o přímou variantu Kluckerovy cesty, hlavně ale neřekl, že tudy to lezl už jeho děda za Velkej vlasteneckej … Večer jsme šli spát celkem brzo, asi okolo jedenácté.

Ráno nás překvapili borci běžící po silnice s číslama, zřejmě nějaký drsňácký běh. Borci to do kopce valili zhruba tak, jak já běhám po rovině….za dvě hodiny běželi zase zpátky. Kemp jsme opustili okolo jedenácté, v blízkém městě posadili Italku na vlak a začali jsme to valit domů. Jeli jsme přes Spl“ugenpass, což byla silnička do kopce se spoustou zatáček, po přejetí sedla to samé, akorát dolů. Pak kolem Zadního Rýna na Bregenz. Na dálnici řídil skoro celou dobu Kuba, Jura pravil, že je důchodce paraplegik a jako takový většinou spal na zadním sedadle. Cesta ubíhala poměrně rychle, doma jsme byli v půl jedenácté večer. Odvoz jsem měl až k domu a tak jsme se před brankou našeho baráku rozloučili a s Kubou jsme se dohodli, jak si pošleme fotky…

Další ráno, tedy pondělní bylo pěkně nepříjemné, jelikož jsem už v devět ráno jsem seděl za lavicí a poslouchal řeči naší „milé“ paní třídní profesorky…

MíraP.