Expedice VŠAK Chemie Praha a HO Spartak Ústí nad Labem ve složení Jura, Kuba, Míra dokončila dne 29.8.2008 přímou cestu ostřím západního hřebene (WSW-Grat) Piz Badile. Hřebenem prostoupil poprvé místní domovník Klucker s Italem Barbariou a ruským rodákem Rydzewskim v roce 1897, po výstupu namáhavým kuloárem od severu do Colle del Badile, s obcházením hřebene přilehlými vhloubeními a roklemi po sněhu. (Kuloár se dočkal za další tři čtvrtě století jen dalších dvou nebo třech přelezů, byl to nejtěžší led v Bergelllu, 60 stupňů tvrdého ledu, 800 metrů délky).

Na snímku hřebene od severu ze dne 11.8.1978 je odleva: sedlo Viale, Piz Badile s ramenem zasněžené východní stěny, Colle del Badile, Torrione del Badile, Colle Badiletto (nejhlubší sedlo), Punta S. Anna s levým severním Bonattiho pilířem vpravo od Kluckerova kuloáru, sedlo Forcella della Punta a Punta Trubinasca. (Dále k západu již mimo snímek je Pizzo Trubinasca s mohutnou severní stěnou a Passo Trubinasca).

V roce 1978 vysupěli zmíněným kuloárem pánové Doubner a Šplíchal, s vlastní variantou do Colle Badiletto (70 stupňů) a po slanění ze žandarmu Torrione del Badile vyburáceli přímo po krásné hraně k západnímu vrcholu (z něhož odbočuje k severu známá kilometr dlouhá severní hrana), aby si užili také lahůdkové bergellské skály. Dělali to jako prvovýstup, protože pan Rudolf Rother Mu“nchen Kluckerovu cestu hřebenem do průvodce nedal.

Letošní expedice byla dokonale organizována: Kuba lezl, Míra jistil a Jura fotil a kecal do toho. Dokonalost přípravy spočívala v tom, že Jura hned v pondělí po rozdělání cesty dne 13.8.1978 nakreslil její schéma, akorát se vloudila chybička – ono se někam se ztratilo a nemohl ho najít asi čtvrt století. A tak když byl v r. 2005 osloven místním Puškášem Ruedi Meierem z SAC, aby dodal podrobnosti, tyto nebyly a cesta byla nadále zahalena tajemstvím. Pak se ale schéma našlo a Jura moc nespal a kopíroval obrázky z knihy Badile – Kathedrale aus Granit a pilně studoval průvodce. Kudy vlastně lezl mistr Klucker v r. 1897, kudy naši v r. 1978 a kudy pan Bramani? Linie na velké fotografii pana Hofmeistera , chatára ze Sciora-Hu“tte, byla klikatá, na schéma z 14.8.1978 rovná. Ale ne však nejrovnější, páni Pražáci se při obcházení neprostoupitelné šedé věže ve střední části (uprostřed obrázku, ta druhá červená šipka shora tam tehdy nebyla, ta platí až od 29.8.2008) strefili objížďkou zleva logicky do nejlehčího terénu (po modrých šipkách), shodně s mistrem z 19. století.

A tak expedice vynesla podle Jurových pokynů jako na rozcvičku trojnásobné množství materiálu, než bylo potřeba, cestou Via Molteni 5b jihovýchodní stěnou na vrchol Piz Badile 3305 m, 14 délek, včetně bivakové výstroje, 15-ti skob a nabíječky na mobil.

Po sestupu a slanění po staré cestě do štrbiny za šikmou věžičkou v polovině WSW hřebene prostoupil Kuba spodní plotnou neprostoupitelné věže,

Po sestupu a slanění po staré cestě do štrbiny za šikmou věžičkou v polovině WSW hřebene prostoupil Kuba spodní plotnou neprostoupitelné věže

skočil za hranu k převisu

a po dobrých záchytech vystoupal na vrchol věže.

Pak osmičku si spustil níž a řek`: je hotovo. Jen bágl má moc velkou tíž, snad je v něm olovo. A tak je cesta narovnaná, jak to má být.

Tak si to, chlapíčci, dejte, je to vyhlídková tůra, jeden nejkrásnějších a nejnáročnějších hřebenů Bergellských, klas. max. 5a. Není pro skalkaře, kterým stačí chvíli někde viset a slanit. Nejlépe od Colle Badiletto, do kterého Jura vystoupal od severu v r.1978 jako první a předposlední člověk na světě – už tudy nikdo nikdy nevyleze ….

s dnešními zbraněmi by to šlo lépe; páni Pražáci tehdy počítali se skalním lezením a neměli nic na led

Chce to sadu čoků a frendů, do závěrečné problémové stěnky dvě středně tenké skoby

protože hamižní Pražáci je po sobě tehdy vytloukli, jak bývalo za minulého režimu zvykem (kdo je tam vrátí při lezení zdola, má u Jury láhev whisky).

Dále pět smyček a asi osm expresek. Mačky nebrat, kočky brát. Čas tak 9 hodin od chaty Gianetti. Chce to dobré počasí, po slanění z Torrione del Badile by se musela zpátky lézt pětka nebo slaňovat levou roklí JZ stěny, ve které sice jakés-takés slaňovací smyčky jsou, ale je tam nestabilní suť. Kdyby to nešlo přes vrchol, tak by byla možná záchrana svázáním dvou dlouhých lan a přímo dolů z Colle del Badile? A přitom údajné volné bloky hodit chatárovi na hlavu, aby se mu rozsvítilo, že se má naučit nějakou řeč, aby s ním byla komunikace. A né že se to poleze jednou za třicet let, jako údolní Třináctá v údolíčkách …

Počasí by mělo být asi takové

a ne takové jako 13.8.1978

(lezec navázán v jedničkovém terénu vrcholového hřebínku, schovává se před větrem, snaží se ohřát si ruce).

Výzbroj by neměla být nouzová,

například ne takovýto cepín na skoro kilometr tvrdé skluzavky,

a ani toho nemusí být tolik,

aby byla pohoda na vrcholu.

Tak abyste nezabloudili, je zde připojeno schema z výstupu z anfasu i z profilu.

Jura